I když se první písemná zmínka o Vánocích datuje rokem 354, jsou patrně daleko starší. Navazují nejspíš na pohanské slavnosti zimního slunovratu. S christianizací se jejich oslavy postupně ustálily na době od adventu po svátek Tří králů.
S Vánocemi je - či byla - spojována řada zvyků. Některé zanikly v čase - vigilie, almužny či pohoštění pro chudé. Mnohokrát byla jejich oslava tu či onde zapovězena, po nemnoha letech pak znovu obnovena. Způsob slavení Vánoc prošel řadou proměn. Od vítání slunce při saturnáliích, ke slavení příchodu spasitele, i uctívání rodinného štěstí.
Od slavení v kostelích u betlému se vánoční oslavy přenesly do rodin, vítal se slunovrat, slavilo narození Ježíška. Také se věštila budoucnost - z rozkrojených jablek, nebo nad roztaveným olovem. Tuším, že dívky navíc házely střevíc, aby zvěděly, zda se do roka vdají.
Když se zaměříme na jídlo v období Vánoc, jistě jste si všimli, že ve výčtu úzů, které s k němu váží, jeden významný chybí. Půst. Čas, kdy bychom měli odstranit vše nečisté - z těla i mysli - trval po celý advent, to jest od počátku prosince po západ slunce o Štědrém večeru. Tento zvyk se v historii několikrát vytratil. Kupříkladu anglický král Richard II. v sedmdesátých letech XIV. století pořádal Vánoce coby jakési bakchanálie, při kterých bylo připraveno a zkonzumováno dvacet volů a tři sta ovcí, a odehrávaly se při nich opilé hrátky, hrály hazardní hry a promiskuita kvetla jako šeříky na jaře. I když se později půst znovu vracel, je u nás víceméně zapomenut. Snad s výjimkou samotného 24. prosince.
Dnešní vánoční trhy se konají povýtce pod korouhví mnohdy nezřízené konzumace "tradičních českých dobrot". Cizinci si, netušíce, pochutnávají na staročeských trdelnících odkudsi z Uherska či snad Rumunska, stojí fronty na francouzské palačinky, vychutnávají si slovenské sýry, a maďarské uzeniny. Zapíjené svařákem, punčem nebo grogem, tedy znovu nápoji typicky nečeskými. Což by nebylo nic proti ničemu, pokud by se tak nedělo pod působivým sice, ale klamavým heslem české tradice. Do které by se snad dala zařadit šunka, pečená na roštu. Ovšem i to je produkt dějinně víceméně mezinárodní.
Přitom máme v naší gastronomické historii jídla, po kterých by se nejen cizinci jistojistě utloukali. A jež jsou vcelku vhodná i na přípravu v omezených podmínkách provizorních stánků. Navíc by dokázala dobře reprezentovat stále populárnější značku Czech Specials i mezi zahraničními návštěvníky naší země.
S přivřenýma očima za ně můžeme mít vánočku, jakkoliv se v různých varietách připravovala souběžně asi ve všech zemích slovanských i německy mluvících. Nebo ovocné knedlíky, jak kynuté, tak z bramborového těsta. Tonoucí v loužičce másla a bohatě pocukrované. Že je to nezdravé? Nenechte se vysmát! Turistu, který do Česka zavítá jednou za život a dopřál by si poctivého blbouna, to neohrozí více, než tajemné "trdlo" připravené kdoví z čeho.
Fota č. 3 svíčky – abicko.cz
Od slavení v kostelích u betlému se vánoční oslavy přenesly do rodin, vítal se slunovrat, slavilo narození Ježíška. Také se věštila budoucnost - z rozkrojených jablek, nebo nad roztaveným olovem. Tuším, že dívky navíc házely střevíc, aby zvěděly, zda se do roka vdají.
Když se zaměříme na jídlo v období Vánoc, jistě jste si všimli, že ve výčtu úzů, které s k němu váží, jeden významný chybí. Půst. Čas, kdy bychom měli odstranit vše nečisté - z těla i mysli - trval po celý advent, to jest od počátku prosince po západ slunce o Štědrém večeru. Tento zvyk se v historii několikrát vytratil. Kupříkladu anglický král Richard II. v sedmdesátých letech XIV. století pořádal Vánoce coby jakési bakchanálie, při kterých bylo připraveno a zkonzumováno dvacet volů a tři sta ovcí, a odehrávaly se při nich opilé hrátky, hrály hazardní hry a promiskuita kvetla jako šeříky na jaře. I když se později půst znovu vracel, je u nás víceméně zapomenut. Snad s výjimkou samotného 24. prosince.
Dnešní vánoční trhy se konají povýtce pod korouhví mnohdy nezřízené konzumace "tradičních českých dobrot". Cizinci si, netušíce, pochutnávají na staročeských trdelnících odkudsi z Uherska či snad Rumunska, stojí fronty na francouzské palačinky, vychutnávají si slovenské sýry, a maďarské uzeniny. Zapíjené svařákem, punčem nebo grogem, tedy znovu nápoji typicky nečeskými. Což by nebylo nic proti ničemu, pokud by se tak nedělo pod působivým sice, ale klamavým heslem české tradice. Do které by se snad dala zařadit šunka, pečená na roštu. Ovšem i to je produkt dějinně víceméně mezinárodní.
Přitom máme v naší gastronomické historii jídla, po kterých by se nejen cizinci jistojistě utloukali. A jež jsou vcelku vhodná i na přípravu v omezených podmínkách provizorních stánků. Navíc by dokázala dobře reprezentovat stále populárnější značku Czech Specials i mezi zahraničními návštěvníky naší země.
S přivřenýma očima za ně můžeme mít vánočku, jakkoliv se v různých varietách připravovala souběžně asi ve všech zemích slovanských i německy mluvících. Nebo ovocné knedlíky, jak kynuté, tak z bramborového těsta. Tonoucí v loužičce másla a bohatě pocukrované. Že je to nezdravé? Nenechte se vysmát! Turistu, který do Česka zavítá jednou za život a dopřál by si poctivého blbouna, to neohrozí více, než tajemné "trdlo" připravené kdoví z čeho.
Fota č. 3 svíčky – abicko.cz