Vstupujeme do období dočesných. Některé už proběhly, jiné teprve budou. Ta hlavní, žatecká, už pošedesáté 1. a 2. září. Všechny potom jsou oslavou a díkem za úspěšné vypěstování a sklizení letošní úrody chmele.
V záplavě nových exotických odrůd zní jméno Poloraný žatecký červeňák stále zvukem ryzího kovu. Z přebohatého programu dočesné v Žatci zmiňuji alespoň odbornou degustaci piv, nebo expozici muzea Homolupulů. Ruku v ruce s dočesnými vstupují do dění i pivní slavnosti. Než na některé z nich ponoříme ústa do pěny řízného ležáku, podívejme se na poslední výsledky českého pivovarství.
Se spotřebou 143 litrů na hlavu a rok jsme v tomto bohulibém konání stále mistry světa. Za tímto titulem se ovšem skrývá řada změn, které s ním souvisejí. Pro demonstraci uvedu pár čísel, která zveřejnil Český svaz pivovarů a sladoven. Výstav českých pivovarů se loni zvýšil o 1,9 procenta na 20,5 milionu hektolitrů piva a nealka. Domácí spotřeba ale zůstala na 143 litrech piva na hlavu. Jak je to možné? Dílem proto, že vzrostl počet obyvatel země, o cca 25 tisíc, což znamená i jisté procento nově přibyvších konzumentů. Dále je to vyšším přílivem turistů, kteří u nás loni vypili 785 tisíc hektolitrů piva.
Méně potěšující změnou je poměr mezi spotřebou čepovaného piva oproti lahvím a plechovkám. Činil 61:39 a znamená další posun směrem k domácí „televizní“ konzumaci. Ještě jiný pohled skýtá skladba nabízených piv. Souvisí s bouřlivým přílivem mini- a mikropivovarů. Dnes se jejich počet odhaduje na plus mínus čtyři stovky – včetně létajících. Když nepočítáme flekovský (1499), Dobrušku (1870) a Pokusný pivovar v Žatci (1963), vtrhly na českou pivní scénu jako invaze okolo přelomu milénia. Do hájemství spodně kvašených piv vnesly přes tisícovku rozmanitých značek všeho druhu. Především díky tomu, že dosud nevyprofilovaná skupina počínajících konzumentů, možná pod dojmem jakési rebélie, staletou klasiku v Česku zrozenou opouští. Dále hraje roli atraktivnost malých pivovarů, rozptýlených po republice, coby cílů pro cyklisty a pěší turisty. Jistě i obliba všeho importovaného, což se nám vždy líbilo víc, než vlastní, míním teď typy piv. Ač zdaleka ne vše, co se v minipivovarech uvaří, má žádoucí kvalitu, a mnoho piv není stavěno na dlouhé pití, ty mají zřejmou výhodu. A to velikost várek, při kterých riziko neúspěchu není až tolik vysoké. Jejich procento na celkovém výstavu, necelé dvě jednotky, přesto děním okolo piva pořádně zahýbaly.
Co tedy čeká naši pivní scénu? Těžko říci, ale dovolím si, v souvislosti s jednou informací, trochu zaspekulovat. Výstav nápojů na bázi piva, takzvaných pivních mixů, klesl v roce 2016 o 17,3 procenta. Ještě nedávno bezbřeze módní záležitost, zdá se, tak trochu ztrácí dech. Nechci tvrdit, že se totéž stane i malým pivovarům, nicméně jejich bouřlivý nástup se může zpomalit, mnozí nadšení mladí pijáci vyspějí a zjistí jedno. Že totiž česká klasika, to jest řádně chmelené ležáky s patřičným řízem a plností, nejsou nejčastěji vařeným typem piva na světě jen tak pro nic za nic.
Se spotřebou 143 litrů na hlavu a rok jsme v tomto bohulibém konání stále mistry světa. Za tímto titulem se ovšem skrývá řada změn, které s ním souvisejí. Pro demonstraci uvedu pár čísel, která zveřejnil Český svaz pivovarů a sladoven. Výstav českých pivovarů se loni zvýšil o 1,9 procenta na 20,5 milionu hektolitrů piva a nealka. Domácí spotřeba ale zůstala na 143 litrech piva na hlavu. Jak je to možné? Dílem proto, že vzrostl počet obyvatel země, o cca 25 tisíc, což znamená i jisté procento nově přibyvších konzumentů. Dále je to vyšším přílivem turistů, kteří u nás loni vypili 785 tisíc hektolitrů piva.
Méně potěšující změnou je poměr mezi spotřebou čepovaného piva oproti lahvím a plechovkám. Činil 61:39 a znamená další posun směrem k domácí „televizní“ konzumaci. Ještě jiný pohled skýtá skladba nabízených piv. Souvisí s bouřlivým přílivem mini- a mikropivovarů. Dnes se jejich počet odhaduje na plus mínus čtyři stovky – včetně létajících. Když nepočítáme flekovský (1499), Dobrušku (1870) a Pokusný pivovar v Žatci (1963), vtrhly na českou pivní scénu jako invaze okolo přelomu milénia. Do hájemství spodně kvašených piv vnesly přes tisícovku rozmanitých značek všeho druhu. Především díky tomu, že dosud nevyprofilovaná skupina počínajících konzumentů, možná pod dojmem jakési rebélie, staletou klasiku v Česku zrozenou opouští. Dále hraje roli atraktivnost malých pivovarů, rozptýlených po republice, coby cílů pro cyklisty a pěší turisty. Jistě i obliba všeho importovaného, což se nám vždy líbilo víc, než vlastní, míním teď typy piv. Ač zdaleka ne vše, co se v minipivovarech uvaří, má žádoucí kvalitu, a mnoho piv není stavěno na dlouhé pití, ty mají zřejmou výhodu. A to velikost várek, při kterých riziko neúspěchu není až tolik vysoké. Jejich procento na celkovém výstavu, necelé dvě jednotky, přesto děním okolo piva pořádně zahýbaly.
Co tedy čeká naši pivní scénu? Těžko říci, ale dovolím si, v souvislosti s jednou informací, trochu zaspekulovat. Výstav nápojů na bázi piva, takzvaných pivních mixů, klesl v roce 2016 o 17,3 procenta. Ještě nedávno bezbřeze módní záležitost, zdá se, tak trochu ztrácí dech. Nechci tvrdit, že se totéž stane i malým pivovarům, nicméně jejich bouřlivý nástup se může zpomalit, mnozí nadšení mladí pijáci vyspějí a zjistí jedno. Že totiž česká klasika, to jest řádně chmelené ležáky s patřičným řízem a plností, nejsou nejčastěji vařeným typem piva na světě jen tak pro nic za nic.