Přestože historie cukrářství a příbuzných oborů na území českých zemí je o mnoho kratší než v antickém světě, není nijak chudá. Aristokracie a později měšťané si zpočátku pochutnávali na sladkostech dovezených z ciziny.
U nás se – v základních sociálních skupinách - zprvu pekly pouze jednoduché věci, svým způsobem vlastně jen pseudosladké. Základem byla různá těsta povýtce nesladká, dochucená tu ovocem, medem, později sirupem, cukr ještě neexistoval. Později se, spolu s exotickým kořením, objevoval pouze v kuchyních šlechty.
Za počátky cukrářského řemesla v českých zemích se považuje doba, kdy do tehdy bohaté země přicházeli první cizinci v tomto oboru zběhlí. Od nich se postupně sladkému řemeslu naučili první pionýři z řad našinců – pekařů, a dali základ vzniku pozdějších cukrářských a perníkářských cechů. Dále to byli kobližníci, mazanečníci, koláčníci a caletníci. Zejména pernikářství se brzy rozmohlo a čeští caletníci se brzy cizincům vyrovnali, ba mnohdy je i předčili. Do této různorodé skupiny je třeba vřadit ještě konfetáře, zjevivší se v Praze v XV. věku. Zatímco cukráři byli většinou cizinci, perníkáři se rekrutovali z řad Čechů. V tom čase se objevuje v análech již několik jmen. Cukrářky Uršila a Kateřina v polovině šestnáctého století, v roce 1613 pak tehdy údajně největší pražský cukrář Mikuláš Zelender.
Jako vše, tak i tato bohulibá řemesla zdecimovala třicetiletá válka. Cechy zanikly, výroba sladkých dobrot se na bezmála sto let víceméně odmlčela. Další pohromy pro tato řemesla přinesly první světová válka a pár let po ní ještě hospodářská krize. Z těch se, díky rozvoji průmyslových výrob, většina drobných producentů už nevzpamatovala. Z těch úspěšnějších se pak zrodily ikony tohoto oboru v období mezi válkami. Jména Juliš, Myšák, nebo Štafl se dodnes uchovala v povědomí mlsných.
Z oněch velkých firem se na přelomu XIX. a XX. století objevila čokoládovna Orion manželů Maršnerových, i První společná moravská továrna na cukrovinky a čokoládu v Olomouci, později Zora. V Děčíně ještě firma Jordan a Timaeus, základ pozdější Diany. V Kutné Hoře potom Továrna na cukrovinky Koukol a Michera, známější jako Lidka. Tyto však, krom Orionu, po Listopadu odvál čas.
Pekařská cukrařina se v časech po Únoru 1948 koncentrovala ve velkých podnicích, jako Odkolek n. p. Praha, Pardubický perník n. p., Slezský průmysl jemného pečiva, n. p. Opava, Karlovarské oplatkárny n. p. Karlovy Vary.
Po roce 1989 dostala sladká řemesla v soukromém podnikání znovu zelenou. Cukráři zvolna vystoupili z anonymity, jak coby samostatní podnikatelé, tak jako součást kuchyní velkých a známých hotelů – za všechny jmenuji Lukáše Skálu a Karolínu Kocincovou. Je i další zmíním ještě v glose o čokoládě.
Dnes se cukrářské produkty těší oblibě mnohdy až neuměřené. Ovšem vždy je nutné, a dnes tím více, v souvislosti s cenovou politikou mnohých, vyhledávat nejvyšší kvalitu. Protože právě u této komodity může jakýkoliv kompromis mít nepříjemné následky.
Za počátky cukrářského řemesla v českých zemích se považuje doba, kdy do tehdy bohaté země přicházeli první cizinci v tomto oboru zběhlí. Od nich se postupně sladkému řemeslu naučili první pionýři z řad našinců – pekařů, a dali základ vzniku pozdějších cukrářských a perníkářských cechů. Dále to byli kobližníci, mazanečníci, koláčníci a caletníci. Zejména pernikářství se brzy rozmohlo a čeští caletníci se brzy cizincům vyrovnali, ba mnohdy je i předčili. Do této různorodé skupiny je třeba vřadit ještě konfetáře, zjevivší se v Praze v XV. věku. Zatímco cukráři byli většinou cizinci, perníkáři se rekrutovali z řad Čechů. V tom čase se objevuje v análech již několik jmen. Cukrářky Uršila a Kateřina v polovině šestnáctého století, v roce 1613 pak tehdy údajně největší pražský cukrář Mikuláš Zelender.
Jako vše, tak i tato bohulibá řemesla zdecimovala třicetiletá válka. Cechy zanikly, výroba sladkých dobrot se na bezmála sto let víceméně odmlčela. Další pohromy pro tato řemesla přinesly první světová válka a pár let po ní ještě hospodářská krize. Z těch se, díky rozvoji průmyslových výrob, většina drobných producentů už nevzpamatovala. Z těch úspěšnějších se pak zrodily ikony tohoto oboru v období mezi válkami. Jména Juliš, Myšák, nebo Štafl se dodnes uchovala v povědomí mlsných.
Z oněch velkých firem se na přelomu XIX. a XX. století objevila čokoládovna Orion manželů Maršnerových, i První společná moravská továrna na cukrovinky a čokoládu v Olomouci, později Zora. V Děčíně ještě firma Jordan a Timaeus, základ pozdější Diany. V Kutné Hoře potom Továrna na cukrovinky Koukol a Michera, známější jako Lidka. Tyto však, krom Orionu, po Listopadu odvál čas.
Pekařská cukrařina se v časech po Únoru 1948 koncentrovala ve velkých podnicích, jako Odkolek n. p. Praha, Pardubický perník n. p., Slezský průmysl jemného pečiva, n. p. Opava, Karlovarské oplatkárny n. p. Karlovy Vary.
Po roce 1989 dostala sladká řemesla v soukromém podnikání znovu zelenou. Cukráři zvolna vystoupili z anonymity, jak coby samostatní podnikatelé, tak jako součást kuchyní velkých a známých hotelů – za všechny jmenuji Lukáše Skálu a Karolínu Kocincovou. Je i další zmíním ještě v glose o čokoládě.
Dnes se cukrářské produkty těší oblibě mnohdy až neuměřené. Ovšem vždy je nutné, a dnes tím více, v souvislosti s cenovou politikou mnohých, vyhledávat nejvyšší kvalitu. Protože právě u této komodity může jakýkoliv kompromis mít nepříjemné následky.