Ten, kdo poprvé vložil do úst zrna náhodně utrženého klasu, shledal je chutnými a rozhodl se pěstovat onu trávu cíleně, jistě neměl potuchy, jaký dar přinesl budoucím pokolením. Z původních lovců, později lovců-sběračů, stále ještě kočujících, se postupně stávali první zemědělci.
Celková sklizeň obilovin v Česku činila v loňském roce 7 283,4 tisíc tun. Co se složení týká, na onom množství se podílelo mnoho druhů – pšenice - ozimá a jarní, žito, ječmen – ozimý a jarní, oves, kukuřice, triticale (určená výhradně pro krmivářské užití) a několik dalších, více či méně rozšířených (proso, lesknice kanárská, čirok, pohanka, ... ).
Užití, které nás zajímá asi nejvíce, to jest potravinářské, osciluje ročně - kromě rýže - kolem hranice dvou milionů tun – Tam potom největší podíl zaujímá pšenice. U té je primární užití na výrobu mouky. Jen si představte, kolik bochníků chleba, housek, koláčů se ročně upeče, jaká hora mouky se na ně spotřebuje. Nebo sladovnický ječmen, v zemi mistrů světa v konzumaci piva je to velevýznamná komodita. Přestože se dováží stále více sladu, nejde o velká množství, hodně s nimi pracují především mini- a mikropivovary, zůstává náš slad – a tedy sladovnický ječmen, základní surovinou pro výrobu národního nápoje.
Pohanka, proso, i kukuřice na zrno zase stále více pronikají do gastronomie, stávají se stále oblíbenější hlavně coby přílohy.
Přesto, že kvalita obilnin je pevně svázána s počasím a sklizně tedy často kolísají, na finální produkty to nemá zásadní vliv. K poklesu jejich spotřeby v potravinářství přispívá jejich poněkud problematické složení, to jest přítomnost lepku, například.
Přesto však, občas se zakousnout do vonícího rohlíku, dopřát si tu a tam svíčkovou se šesti, nebo ovocem nadité blbouny, to nám asi nikdo nesebere. Přes širokánskou oblibu pizzy a pasty, jakkoliv roste podíl asijské kuchyně s jejími nudlemi na našem jídelníčku, vepřová se zelím a houskovým knedlíkem, nebo špenátem a chlupatým, zůstanou patrně vždy ve výseči permanentního zájmu o ty které receptury našich prababiček.
