Cval koní, početná skupina lovců, troubení štvaného jelena a běsný štěkot smečky psů. Taková byla kulisa královských honů, které se u nás datují od vlády prvních českých knížat.
Tenkrát šlo o ukázku prestiže a zběhlosti, také samozřejmě o zábavu. Především šlechty. O získání potravy prioritně nešlo, aristokraté sbírali trofeje a zdobili jimi stěny zámeckých salonů či chodeb.
Během doby se mnoho změnilo. Z honů se postupně stala společenská záležitost, k níž patřily efektní oděvy, kočáry pro dámy, závěrečný ceremoniál s procovskými hostinami. Lovila se zvěř spárkatá – především vysoká, černá, lišky. Také dnes stále více mizející zajíc. Výzvou pro lovčí družinu býval medvěd, vlk, v neposlední řadě liška. I jezevec. Během času se objevil muflon, v hornatých oblastech pak kamzík. Také původně u nás nežijící jeleni sika. Samozřejmě i zvěř pernatá.
Dnešní hony mají poněkud jiný důvod. Dílem jde stále o trofejní záležitost, zčásti pak o odměnu myslivcům ve sdruženích za celoroční péči o zvěř v oborách. Jsou také formou redukce přemnožených druhů či škodné. Také jsou příležitostí pro ekonomické zhodnocení práce hospodářů. Maso ulovených kusů bývalo atraktivním doplňkem jídelníčku vybraných restaurací. Vlastně je jím dodnes, dokonce ve stále širším měřítku. Díky farmovému chovu zvěře je dnes k mání, víceméně i mimo lovnou sezónu, ve stálém sortimentu i kvalitě. Zvěřina se také častěji objevuje na stolech při rodinných obědech či večeřích.
Mnohá velká vystoupení našeho pohostinství na světových výstavách stála z velké části právě na recepturách ze zvěře našich lesů. Například před padesáti lety v Montrealu zkonzumovali hosté restaurace Praha v československém pavilonu, krom jiného, pět tisíc z Československa exportovaných bažantů. Skutečně střelených, nikoliv odchycených, broky nalezené v mase byly hledaným suvenýrem.
I když se tedy z honů postupem doby stala víceméně sportovní záležitost, mnohé z historických zvyků se staly součástmi jejich dnešní podoby. Jak vlastně takové současné hony, jejichž čas právě nastal, vypadají? Ve vymezeném prostoru – leči – vyplaší honci zvěř a nasměrují ji před pušky lovců. Lečí je několik, po té poslední se provede výřad ulovených druhů a kusů. Což je sám o sobě rituál. Kusy mají být uloženy správným směrem, s jasně určenými pravidly. Vše doprovázejí fanfáry na lesní rohy – ty jsou ostatně i součástí honu samotného.
Po výřadu se zhusta odehrává bujará zábava s hudbou a bohatým pohoštěním. Při ní se zvolí král honu, pronášejí přípitky – snad každému účastníku – přijímají noví myslivci, pasují střelci. Hony tedy jsou významnou a populární součástí podzimu a zimy. Zdaleka ne jen proto, aby obohatily sortiment restaurací o mimořádnou krmi.
Během doby se mnoho změnilo. Z honů se postupně stala společenská záležitost, k níž patřily efektní oděvy, kočáry pro dámy, závěrečný ceremoniál s procovskými hostinami. Lovila se zvěř spárkatá – především vysoká, černá, lišky. Také dnes stále více mizející zajíc. Výzvou pro lovčí družinu býval medvěd, vlk, v neposlední řadě liška. I jezevec. Během času se objevil muflon, v hornatých oblastech pak kamzík. Také původně u nás nežijící jeleni sika. Samozřejmě i zvěř pernatá.
Dnešní hony mají poněkud jiný důvod. Dílem jde stále o trofejní záležitost, zčásti pak o odměnu myslivcům ve sdruženích za celoroční péči o zvěř v oborách. Jsou také formou redukce přemnožených druhů či škodné. Také jsou příležitostí pro ekonomické zhodnocení práce hospodářů. Maso ulovených kusů bývalo atraktivním doplňkem jídelníčku vybraných restaurací. Vlastně je jím dodnes, dokonce ve stále širším měřítku. Díky farmovému chovu zvěře je dnes k mání, víceméně i mimo lovnou sezónu, ve stálém sortimentu i kvalitě. Zvěřina se také častěji objevuje na stolech při rodinných obědech či večeřích.
Mnohá velká vystoupení našeho pohostinství na světových výstavách stála z velké části právě na recepturách ze zvěře našich lesů. Například před padesáti lety v Montrealu zkonzumovali hosté restaurace Praha v československém pavilonu, krom jiného, pět tisíc z Československa exportovaných bažantů. Skutečně střelených, nikoliv odchycených, broky nalezené v mase byly hledaným suvenýrem.
I když se tedy z honů postupem doby stala víceméně sportovní záležitost, mnohé z historických zvyků se staly součástmi jejich dnešní podoby. Jak vlastně takové současné hony, jejichž čas právě nastal, vypadají? Ve vymezeném prostoru – leči – vyplaší honci zvěř a nasměrují ji před pušky lovců. Lečí je několik, po té poslední se provede výřad ulovených druhů a kusů. Což je sám o sobě rituál. Kusy mají být uloženy správným směrem, s jasně určenými pravidly. Vše doprovázejí fanfáry na lesní rohy – ty jsou ostatně i součástí honu samotného.
Po výřadu se zhusta odehrává bujará zábava s hudbou a bohatým pohoštěním. Při ní se zvolí král honu, pronášejí přípitky – snad každému účastníku – přijímají noví myslivci, pasují střelci. Hony tedy jsou významnou a populární součástí podzimu a zimy. Zdaleka ne jen proto, aby obohatily sortiment restaurací o mimořádnou krmi.