Tabule při oslavách svátků některých světců, a také Vánoc, ovládly - husy. Nevíme odkdy, na to "proč?" existuje několik verzí odpovědi. Ať je pravdivá ta či ona, husy jsou v kuchyni neodmyslitelnou součástí přinejmenším tří svátků, původně církevních. Tedy nejen asi nejznámějšího, nadcházejícího svatého Martina.
Ač po většinu času vládne na jídelních lístcích restaurací kachna, poslední čtvrtinu roku ji válcují husy.
Husa, jeden z prvních domestikovaných druhů drůbeže, je vděčná k chovu. Nenáročná na zvláštní péči, vlastně nebylo potřeba ji dokrmovat - krom použití pro níže zmíněné slavnosti, nebo vytěžení proslavených husích jater, foie gras. Možná proto, po staletích hledání divokých variant a jejich křížení, existují dnes na zemi desítky jejich zdomácnělých druhů a poddruhů.
Kdysi byly husy přirozenými obyvateli každého dvorku, každé zahrádky na českém venkově. Navíc se z nich zužitkovalo téměř všechno. Peřím počínaje, lahůdkovou pečení konče. Bývala tu a tam hlavním tématem nedělního oběda i mimo dny, ve kterých byla na stolech hlavním protagonistkou.
Legendy mluví o svatém Martinovi. Jeho svátkem se uzavíral na panstvích, ve statcích, i chalupách hospodářský rok. Slavily se úspěchy, nové smlouvy, u některých snad i loučení. U toho husa, vedle koláčů a mladého vína nikdy nechyběla. Oslava měla možná i hlubší, i když poněkud zastřený důvod. Tento den byl stanoven jako datum pro výplatu desátků církvi a berní vůbec. To byl ovšem důvod k bujaré veselici. Samozřejmě u těch, kteří platby inkasovali.
Možná tam někde se zrodila svatomartinská tradice. U nás na padesát let po válce utlumená, a znovu oživší v nových časech. Vedle svatomartinských husích hodů se objevily i svatováclavské. Nevím, nezjistil jsem, kde se objevily. Ale sám svátek našeho národního světce je pro to dostatečným důvodem, domnívám se.
Potom jsou tu Vánoce, které, ač husa nebývá hlavním tématem tabulí - tedy ne o Štědrém večeru - přítomnost husí pečeně na stole dodává hodování velikosti a důstojnosti. A nemusí to nutně být vždy s vínem.
Tak se, nehledě na to, kde a jak byla husa poprvé domestikována - prý před pěti tisíci let na více místech glóbu souběžně - lhostejno, zda pramátí husou byla husa velká či labutí nebo obě, aťsi původním záměrem bylo maso nebo peří. V každém případě je zde v desítkách variant, a my se nejméně třikrát do roka můžeme oddávat nepopsatelně lahodnému obžerství. Což s potěšením činíme.
Ještě dvě poznámky na okraj. Husy jsou i báječní hlídači. Zachránily údajně Řím před galským vpádem, slavná husí Ballantines´s Scotch Watch hlídá zásoby zrající whisky ve skladech Ballantine´s. Okolo domu, na jehož dvoře žily husy, neprošel nikdo, aniž by nedaly hospodáři hlášku o "vetřelci". My je potom za to všechno s velikou radostí sníme.
Husy také svým zvláštním, možná trochu vzdáleným způsobem, zasáhly do kulturního dění naší historie. Při společném draní peří zazněla řada historek a vyprávěnek, které tehdejší písmáci - husím brkem - zaznamenali pro příští generace.
Husa, jeden z prvních domestikovaných druhů drůbeže, je vděčná k chovu. Nenáročná na zvláštní péči, vlastně nebylo potřeba ji dokrmovat - krom použití pro níže zmíněné slavnosti, nebo vytěžení proslavených husích jater, foie gras. Možná proto, po staletích hledání divokých variant a jejich křížení, existují dnes na zemi desítky jejich zdomácnělých druhů a poddruhů.
Kdysi byly husy přirozenými obyvateli každého dvorku, každé zahrádky na českém venkově. Navíc se z nich zužitkovalo téměř všechno. Peřím počínaje, lahůdkovou pečení konče. Bývala tu a tam hlavním tématem nedělního oběda i mimo dny, ve kterých byla na stolech hlavním protagonistkou.
Legendy mluví o svatém Martinovi. Jeho svátkem se uzavíral na panstvích, ve statcích, i chalupách hospodářský rok. Slavily se úspěchy, nové smlouvy, u některých snad i loučení. U toho husa, vedle koláčů a mladého vína nikdy nechyběla. Oslava měla možná i hlubší, i když poněkud zastřený důvod. Tento den byl stanoven jako datum pro výplatu desátků církvi a berní vůbec. To byl ovšem důvod k bujaré veselici. Samozřejmě u těch, kteří platby inkasovali.
Možná tam někde se zrodila svatomartinská tradice. U nás na padesát let po válce utlumená, a znovu oživší v nových časech. Vedle svatomartinských husích hodů se objevily i svatováclavské. Nevím, nezjistil jsem, kde se objevily. Ale sám svátek našeho národního světce je pro to dostatečným důvodem, domnívám se.
Potom jsou tu Vánoce, které, ač husa nebývá hlavním tématem tabulí - tedy ne o Štědrém večeru - přítomnost husí pečeně na stole dodává hodování velikosti a důstojnosti. A nemusí to nutně být vždy s vínem.
Tak se, nehledě na to, kde a jak byla husa poprvé domestikována - prý před pěti tisíci let na více místech glóbu souběžně - lhostejno, zda pramátí husou byla husa velká či labutí nebo obě, aťsi původním záměrem bylo maso nebo peří. V každém případě je zde v desítkách variant, a my se nejméně třikrát do roka můžeme oddávat nepopsatelně lahodnému obžerství. Což s potěšením činíme.
Ještě dvě poznámky na okraj. Husy jsou i báječní hlídači. Zachránily údajně Řím před galským vpádem, slavná husí Ballantines´s Scotch Watch hlídá zásoby zrající whisky ve skladech Ballantine´s. Okolo domu, na jehož dvoře žily husy, neprošel nikdo, aniž by nedaly hospodáři hlášku o "vetřelci". My je potom za to všechno s velikou radostí sníme.
Husy také svým zvláštním, možná trochu vzdáleným způsobem, zasáhly do kulturního dění naší historie. Při společném draní peří zazněla řada historek a vyprávěnek, které tehdejší písmáci - husím brkem - zaznamenali pro příští generace.