Okurková, malinová, zázvorová, jahodová, mrkvová, melounová…, nevím, kolik jich vůbec existuje. Najdete je téměř v každé restauraci. Zaručeně zdravé, z nejlepších surovin, pravé domácí.
Takové jsou slogany na upoutávkách na limonády. Prodávají se čím dál více, podléhají jim rodiče, kteří se tímto krokem snaží eliminovat u dětí oblibu průmyslových nápojů silných značek. Jak je to ale s těmito nápoji doopravdy? Nejprve je třeba si definovat, co vlastně limonáda je.
Jde o slazený nápoj s obsahem přírodní šťávy do 25%, sycený oxidem uhličitým. Jeho složení je poměrně volné (může obsahovat barviva, jako sladidla jsou možné cukr, glukózo-fruktózový sirup, nebo jiné náhradní sladidlo), přírodní šťáva může dokonce být nahrazena umělými aromaty.
To ale není všechno. První nápoj tohoto typu se zrodil v poslední čtvrtině sedmnáctého století v Paříži. Tehdy ještě nesycený – bublinky přišly zhruba o devadesát let později. Důležitější však je složení této první limonády – základní ingrediencí byla citrónová šťáva. Ta vedle osvěžující síly má také mnoho zdraví prospěšných vlastností, jako jsou detoxikace organizmu, zlepšení zažívání, potlačení chuti k jídlu, podpora imunitního systému, kladný vliv na kardiovaskulární systém či antiinfekční prevence. Pokud však nápoj neobsahuje minimálně 10% citrónového sirupu, nejde o limonádu.
Jejich popularita a rozšíření se podobá pandemii, není snad restaurace hodné toho jména, která by nenabízela svou vlastní „domácí“ limonádu. V drtivé převaze nejsou nápoje sycené. Ošidný je i zdravotní aspekt, který je hybatelem velké části konzumentů. Neznámé složení, neprůhledný způsob přípravy, leckde pouhé povaření, nebo spíš jen prohřátí na sporáku vedle vývaru, časté využití umělých ingrediencí, to vše vyvolává jisté pochyby.
Restauratéři povýtce používají průmyslově vyráběné sirupy, přihodí do nápoje dva tři kousky příslušného ovoce, a „domácí“ produkt je hotov. Je tedy na vás, nakolik vám taková varianta učaruje, ale věřte. Pokud neznáte původ ani složení použitých surovin, potom mohou domácí nápoje především díky cukru napáchat stejnou paseku, jako ony často zatracované produkty nápojových gigantů. Je otázkou, zda při rozhodování o nealko nápojích pro restauraci nesáhnout po nabídce některých osvědčených výrobců domácích. Nebo těch nově vzniklých s odpovědným programem akcentovaným na zdraví.
Ovšem slovo „domácí“ má magickou moc, a byť se za ním skrývá cokoliv, působí na zákazníka jako magnet. A nejsem přesvědčen, že zpřísnění pravidel jeho použití v názvu produktu s tímto stavem nějak významněji pohne.
Jde o slazený nápoj s obsahem přírodní šťávy do 25%, sycený oxidem uhličitým. Jeho složení je poměrně volné (může obsahovat barviva, jako sladidla jsou možné cukr, glukózo-fruktózový sirup, nebo jiné náhradní sladidlo), přírodní šťáva může dokonce být nahrazena umělými aromaty.
To ale není všechno. První nápoj tohoto typu se zrodil v poslední čtvrtině sedmnáctého století v Paříži. Tehdy ještě nesycený – bublinky přišly zhruba o devadesát let později. Důležitější však je složení této první limonády – základní ingrediencí byla citrónová šťáva. Ta vedle osvěžující síly má také mnoho zdraví prospěšných vlastností, jako jsou detoxikace organizmu, zlepšení zažívání, potlačení chuti k jídlu, podpora imunitního systému, kladný vliv na kardiovaskulární systém či antiinfekční prevence. Pokud však nápoj neobsahuje minimálně 10% citrónového sirupu, nejde o limonádu.
Jejich popularita a rozšíření se podobá pandemii, není snad restaurace hodné toho jména, která by nenabízela svou vlastní „domácí“ limonádu. V drtivé převaze nejsou nápoje sycené. Ošidný je i zdravotní aspekt, který je hybatelem velké části konzumentů. Neznámé složení, neprůhledný způsob přípravy, leckde pouhé povaření, nebo spíš jen prohřátí na sporáku vedle vývaru, časté využití umělých ingrediencí, to vše vyvolává jisté pochyby.
Restauratéři povýtce používají průmyslově vyráběné sirupy, přihodí do nápoje dva tři kousky příslušného ovoce, a „domácí“ produkt je hotov. Je tedy na vás, nakolik vám taková varianta učaruje, ale věřte. Pokud neznáte původ ani složení použitých surovin, potom mohou domácí nápoje především díky cukru napáchat stejnou paseku, jako ony často zatracované produkty nápojových gigantů. Je otázkou, zda při rozhodování o nealko nápojích pro restauraci nesáhnout po nabídce některých osvědčených výrobců domácích. Nebo těch nově vzniklých s odpovědným programem akcentovaným na zdraví.
Ovšem slovo „domácí“ má magickou moc, a byť se za ním skrývá cokoliv, působí na zákazníka jako magnet. A nejsem přesvědčen, že zpřísnění pravidel jeho použití v názvu produktu s tímto stavem nějak významněji pohne.