Zelí je nejlepší zeleninou a zároveň lékem, napsal už 200 let před našim letopočtem jeden římský státník a vojevůdce ve svém spise o zemědělství a již v polovině 1. století n.l. vypočítává římský spisovatel Columella 10 různých odrůd zelí.
Zelí v různých úpravách jedli už naši dávní předci. I když pod pojmem „zelé“ byla mnohdy na talíři dušená řepná nať, kadeřávek nebo strouhané kedlubny či dýně, nejoblíbenější přílohou zůstalo to hlávkové.
Kolébkou našeho hlávkového zelí je Evropa, přesněji řečeno skalnatá pobřeží od Irska až po Středomoří. Tam ještě dnes můžeme zelí nalézt v prapůvodním, divokém stavu. Prvními pěstiteli zelí byli Římané. Z původní chudé, hubené rostliny vyšlechtili bujně olistěnou verzi a pojmenovali ji caulis, což znamená košťál. Nejen, že touto lahodnou zeleninou obšťastnili celý svět, ale dali jí i jméno - všechny evropské národy odvodily název pro zelí od latinského caulis – chou – cole – cavolo - Kohl. Z dalšího latinského slova caput, označujícího hlávku, vzniklo anglické cabbage, rýnské Kappes, švýcarské Chabis i slovenské kapusta.
Z deseti druhů se tato zelná rodina rozrostla na sto členů. Mezi košťálovou zeleninu patří i jemná kapusta, která k nám přišla teprve na začátkem 18.století ze severní Itálie, která tehdy patřila pod vládu Savojskou. Proto jí ve starých receptech naleznete pod názvem savojské zelí.
Benjamínkem z celé zelné rodiny je růžičková kapusta, která pochází z provincie Brabant, z okolí Bruselu, a proto je někdy označována jako bruselská kapusta. Zelí a všechny košťáloviny, jsou velmi zdravé, kromě mnoha vitamínů, minerálů a vlákniny obsahují i kyseliny, které pomáhají vytvářet hormon dobré nálady, Noradrenalin.
Nerozvařit a neohřívat
Již Řek Dioscur, vrchní lékař římských legií uvádí na svou dobu překvapivě moderní doporučení k přípravě: „Zelí je zdravější a chutnější, když se nevaří dlouho, natož dvakrát a vždy jen krátce.“ To, že v našich starých českých recepturách plave zelí ve vepřovém a husím sádle mělo svůj důvod. Zelí totiž obsahuje hlavně vodu, jeho kalorický obsah je velmi nízký, (proto je také využíváno jako plnič žaludku při různých dietách) a naši předci, kteří zelí konzumovali velmi často, to prostě jen tukem doháněli. Zajímavé je, že v roce 1950 objevil americký vědec Cheney v zelné šťávě vitamín U, který napomáhá regeneraci žaludeční a střevní stěny a také významně snižuje obsah tuku v krvi.
K našim regionálním specialitám určitě patří zelí po moravsku, ale i vynikající zelné závitky, zvané Šulky. Inspiraci naleznete zde:
www.czechspecials.cz/recepty/prilohy/dusene-hlavkove-zeli-po-moravsku
www.czechspecials.cz/recepty/hlavni-jidla/veprove-maso/sulky-aneb-zelne-zavitky
Kolébkou našeho hlávkového zelí je Evropa, přesněji řečeno skalnatá pobřeží od Irska až po Středomoří. Tam ještě dnes můžeme zelí nalézt v prapůvodním, divokém stavu. Prvními pěstiteli zelí byli Římané. Z původní chudé, hubené rostliny vyšlechtili bujně olistěnou verzi a pojmenovali ji caulis, což znamená košťál. Nejen, že touto lahodnou zeleninou obšťastnili celý svět, ale dali jí i jméno - všechny evropské národy odvodily název pro zelí od latinského caulis – chou – cole – cavolo - Kohl. Z dalšího latinského slova caput, označujícího hlávku, vzniklo anglické cabbage, rýnské Kappes, švýcarské Chabis i slovenské kapusta.
Z deseti druhů se tato zelná rodina rozrostla na sto členů. Mezi košťálovou zeleninu patří i jemná kapusta, která k nám přišla teprve na začátkem 18.století ze severní Itálie, která tehdy patřila pod vládu Savojskou. Proto jí ve starých receptech naleznete pod názvem savojské zelí.
Benjamínkem z celé zelné rodiny je růžičková kapusta, která pochází z provincie Brabant, z okolí Bruselu, a proto je někdy označována jako bruselská kapusta. Zelí a všechny košťáloviny, jsou velmi zdravé, kromě mnoha vitamínů, minerálů a vlákniny obsahují i kyseliny, které pomáhají vytvářet hormon dobré nálady, Noradrenalin.
Nerozvařit a neohřívat
Již Řek Dioscur, vrchní lékař římských legií uvádí na svou dobu překvapivě moderní doporučení k přípravě: „Zelí je zdravější a chutnější, když se nevaří dlouho, natož dvakrát a vždy jen krátce.“ To, že v našich starých českých recepturách plave zelí ve vepřovém a husím sádle mělo svůj důvod. Zelí totiž obsahuje hlavně vodu, jeho kalorický obsah je velmi nízký, (proto je také využíváno jako plnič žaludku při různých dietách) a naši předci, kteří zelí konzumovali velmi často, to prostě jen tukem doháněli. Zajímavé je, že v roce 1950 objevil americký vědec Cheney v zelné šťávě vitamín U, který napomáhá regeneraci žaludeční a střevní stěny a také významně snižuje obsah tuku v krvi.
K našim regionálním specialitám určitě patří zelí po moravsku, ale i vynikající zelné závitky, zvané Šulky. Inspiraci naleznete zde:
www.czechspecials.cz/recepty/prilohy/dusene-hlavkove-zeli-po-moravsku
www.czechspecials.cz/recepty/hlavni-jidla/veprove-maso/sulky-aneb-zelne-zavitky