Karel Pinka - půl života ve fraku
Velké kapitoly poválečných úspěchů československé gastronomie spoluvytvářel jakoby z nápovědní budky toho velkého jeviště. Pod světly ramp příliš často nestával. O to byl jeho podpis pod největší epochou našich úspěchů na tomto poli významnější. Muž, který ač neviděn, byl vždy tam, kde užuž hrozilo nějaké faux pas. Zkušeností, znalostmi a citem pro "přečtení" situace tyto zárodky včas zažehnal.
Alespoň to o Karlu Pinkovi tvrdí ti, kdo stáli vedle něho v československé restauraci na EXPO 67 v Montrealu. Pracoval tam jako nápojář, a odváděl výkony nad rámec svých povinností. Pravda, můžete namítnout, že to dělali všichni. Ovšem stát denně na place proti stovkám, ba tisícům natěšených, mnohdy nedočkavých hostí většinou neznajících nic o české kuchyni či nápojích, to nebyla lehká práce. Nešlo jen postavit před hosta talíř s krmí, jakkoli pohlednou, s pouhým "bon appétit"! Host očekával objasnění, pár slov k tomu, co si byl objednal. A v tom spočívala erudice mužů obsluhy, kroužících sálem. Ať už číšníků, či v případě Karla Pinky nápojářů. Přesvědčit váhavce, že právě Becherovka, Slivovice či Borovička jsou tím pravým pro spálení kalorií z tučného sousta a povzbuzení další chuti k jídlu. Nebo co je Beton a proč ho vyzkoušet coby aperitiv. À propos, Beton. Karel Pinka byl u toho, když se na baru jeho receptura rodila. Ne snad u finální verze, ovšem při nejednom ze zkušebních pokusů zcela jistě ano. Vždyť konec konců výsledný úspěch tohoto drinku byl z velké části i jeho dílem. On to byl, kdo díky své zkušenosti dokázal často pochyby hosta ve prospěch tohoto - tehdy zbrusu nového - drinku zvrátit. Vedle zmíněných vlastností k tomu měl ještě něco, mimořádné jazykové znalosti.
Nic z toho však nepřišlo samo. Když se - jako čtrnáctiletý, poprvé objevil na place restaurace dnes už neexistujícího hotelu Přikryl ve Veselí nad Moravou, nebylo to jeho rozhodnutí. Otec, ač sám krejčí v hospodě narozený, synovi určil v neklidných dobách meziválečné krize jistotu v podobě řemesla číšnického. Bylo to blízko k jídlu.
Učení byla pravá škola života i s jeho stinnými stránkami. Sedmnáct hodin denně sedm dní v týdnu na place však tehdy ještě téměř chlapci Karlovi nevadilo. Měl ubytování i stravu, a tu a tam káplo i nějaké spropitné. Práce se mu líbila. Dokonce tak, že brzy dosáhl maxima toho, co se mohl v hotelu naučit. Proto se vydal na svou první přestupní štaci. Tou byla restaurace U Chobotů v Hodoníně. Díky hostům z řad německé posádky si brzy osvojil svůj první cizí jazyk - časem k němu přibyly dva další.
Brzy začala válka a Karel Pinka byl pracovně nasazen do říše. Štěstím v neštěstí bylo jeho umístění do luxusní vinné restaurace Traube im Haus Germania (před válkou tam bývala i pivnice Stadt Pilsen, pozn. autor). Tam poznal všechny možné lahůdky, báječnou gastronomii, ale i skvělá vína a největší značky destilátů. Jako bonus potom získal možnost učit se dalším jazykům, jeho domácí je totiž vyučovali.
To se mu hodilo hned po válce, kdy díky angličtině dostal místo v plzeňském Grandhotelu Smitka. Znovu mu pomohla šťastná náhoda. V nedalekých Mariánských Lázních otevřeli v roce 1946 Hotelovou školu - nahradila původní německou - a tak si střihl její studium. Které také úspěšně zvládl.
Už dlouhou dobu před Montrealem, přesněji jedenatřicet let, se tedy Karel Pinka pohyboval po lokálech nejprve nejlepších prvorepublikových, poté stejných, ovšem už znárodněných hotelů. Alcron, Ambassador, Esplanade, Šroubek, to jsou jména některých z nich.
V čase, kdy se začala formovat skupina těch, kteří budou reprezentovat československé pohostinství na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967, u toho tedy nemohl chybět. Zkušenosti, hluboké znalosti a všechna další výše zmiňovaná zběhlost v profesi, a hlavně jazyková erudice, byly pro tým Zámecké restaurace velice cennou devízou. Však také, když po skončení výstavy Kanaďan, který od naší republiky odkoupil Kolibu, si Karla Pinku vyžádal ku pomoci. Ten tam potom půl roku školil kanadský personál v jedinečném umění české obsluhy.
Všemu však ještě předcházela jedna, poslední, změna pracoviště. Když v roce 1958 otevřeli na Václavském náměstí hotel Jalta, byl u toho. Od prvního dne po pětadvacet let do svého odchodu do důchodu. Ovšem ani potom nelenil. S manželkou Alicí napsali, tuším, že šest, odborných knih, samozřejmě na téma pohostinství. Mezitím se ještě aktivně zapojil do aktivit okolo nově zrozené mezinárodní přehlídky odborností Gastroprag. V letech 1974 a 1978 byl spoluautorem libreta k prezentaci národních týmů ČSSR na tomto gastronomickém kvadrienále. V obou případech také týmy vedl. Mimochodem, pokud se ke konceptům dostanete, zjistíte jedno: všechno, co dnes vzýváme coby spasení české gastronomie, už tu bylo! A ještě mnohem víc, domnívám se. Právě Pinkovy propracované vzory tabulí, složení meníček, a párování nápojů s jídly to jasně ukazují.
Text: Milan Ballík
Fotografie: Restaurace U Chobotů Hodonín - Hodonín nostalgický, Grandhotel Smitka Plzeň – Aukro, Berlin Weinrestaurant Traube Haus Germania - oldthing.de, ostatní - archiv Milana Ballíka
Alespoň to o Karlu Pinkovi tvrdí ti, kdo stáli vedle něho v československé restauraci na EXPO 67 v Montrealu. Pracoval tam jako nápojář, a odváděl výkony nad rámec svých povinností. Pravda, můžete namítnout, že to dělali všichni. Ovšem stát denně na place proti stovkám, ba tisícům natěšených, mnohdy nedočkavých hostí většinou neznajících nic o české kuchyni či nápojích, to nebyla lehká práce. Nešlo jen postavit před hosta talíř s krmí, jakkoli pohlednou, s pouhým "bon appétit"! Host očekával objasnění, pár slov k tomu, co si byl objednal. A v tom spočívala erudice mužů obsluhy, kroužících sálem. Ať už číšníků, či v případě Karla Pinky nápojářů. Přesvědčit váhavce, že právě Becherovka, Slivovice či Borovička jsou tím pravým pro spálení kalorií z tučného sousta a povzbuzení další chuti k jídlu. Nebo co je Beton a proč ho vyzkoušet coby aperitiv. À propos, Beton. Karel Pinka byl u toho, když se na baru jeho receptura rodila. Ne snad u finální verze, ovšem při nejednom ze zkušebních pokusů zcela jistě ano. Vždyť konec konců výsledný úspěch tohoto drinku byl z velké části i jeho dílem. On to byl, kdo díky své zkušenosti dokázal často pochyby hosta ve prospěch tohoto - tehdy zbrusu nového - drinku zvrátit. Vedle zmíněných vlastností k tomu měl ještě něco, mimořádné jazykové znalosti.
Nic z toho však nepřišlo samo. Když se - jako čtrnáctiletý, poprvé objevil na place restaurace dnes už neexistujícího hotelu Přikryl ve Veselí nad Moravou, nebylo to jeho rozhodnutí. Otec, ač sám krejčí v hospodě narozený, synovi určil v neklidných dobách meziválečné krize jistotu v podobě řemesla číšnického. Bylo to blízko k jídlu.
Učení byla pravá škola života i s jeho stinnými stránkami. Sedmnáct hodin denně sedm dní v týdnu na place však tehdy ještě téměř chlapci Karlovi nevadilo. Měl ubytování i stravu, a tu a tam káplo i nějaké spropitné. Práce se mu líbila. Dokonce tak, že brzy dosáhl maxima toho, co se mohl v hotelu naučit. Proto se vydal na svou první přestupní štaci. Tou byla restaurace U Chobotů v Hodoníně. Díky hostům z řad německé posádky si brzy osvojil svůj první cizí jazyk - časem k němu přibyly dva další.
Brzy začala válka a Karel Pinka byl pracovně nasazen do říše. Štěstím v neštěstí bylo jeho umístění do luxusní vinné restaurace Traube im Haus Germania (před válkou tam bývala i pivnice Stadt Pilsen, pozn. autor). Tam poznal všechny možné lahůdky, báječnou gastronomii, ale i skvělá vína a největší značky destilátů. Jako bonus potom získal možnost učit se dalším jazykům, jeho domácí je totiž vyučovali.
To se mu hodilo hned po válce, kdy díky angličtině dostal místo v plzeňském Grandhotelu Smitka. Znovu mu pomohla šťastná náhoda. V nedalekých Mariánských Lázních otevřeli v roce 1946 Hotelovou školu - nahradila původní německou - a tak si střihl její studium. Které také úspěšně zvládl.
Už dlouhou dobu před Montrealem, přesněji jedenatřicet let, se tedy Karel Pinka pohyboval po lokálech nejprve nejlepších prvorepublikových, poté stejných, ovšem už znárodněných hotelů. Alcron, Ambassador, Esplanade, Šroubek, to jsou jména některých z nich.
V čase, kdy se začala formovat skupina těch, kteří budou reprezentovat československé pohostinství na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967, u toho tedy nemohl chybět. Zkušenosti, hluboké znalosti a všechna další výše zmiňovaná zběhlost v profesi, a hlavně jazyková erudice, byly pro tým Zámecké restaurace velice cennou devízou. Však také, když po skončení výstavy Kanaďan, který od naší republiky odkoupil Kolibu, si Karla Pinku vyžádal ku pomoci. Ten tam potom půl roku školil kanadský personál v jedinečném umění české obsluhy.
Všemu však ještě předcházela jedna, poslední, změna pracoviště. Když v roce 1958 otevřeli na Václavském náměstí hotel Jalta, byl u toho. Od prvního dne po pětadvacet let do svého odchodu do důchodu. Ovšem ani potom nelenil. S manželkou Alicí napsali, tuším, že šest, odborných knih, samozřejmě na téma pohostinství. Mezitím se ještě aktivně zapojil do aktivit okolo nově zrozené mezinárodní přehlídky odborností Gastroprag. V letech 1974 a 1978 byl spoluautorem libreta k prezentaci národních týmů ČSSR na tomto gastronomickém kvadrienále. V obou případech také týmy vedl. Mimochodem, pokud se ke konceptům dostanete, zjistíte jedno: všechno, co dnes vzýváme coby spasení české gastronomie, už tu bylo! A ještě mnohem víc, domnívám se. Právě Pinkovy propracované vzory tabulí, složení meníček, a párování nápojů s jídly to jasně ukazují.
Text: Milan Ballík
Fotografie: Restaurace U Chobotů Hodonín - Hodonín nostalgický, Grandhotel Smitka Plzeň – Aukro, Berlin Weinrestaurant Traube Haus Germania - oldthing.de, ostatní - archiv Milana Ballíka