Není mnoho osobností, u kterých stačí zmínit pouze jejich jméno. Další informace jsou u nich totiž zhola zbytečné, naskočí automaticky. Jednou z nich je dlouholetý šéfkuchař hotelu Alcron Jiří Petrák.
Moc se o něm nemluví, přestože byl jedním z kmenových členů třicetičlenné kuchařské party na EXPO 58 v Bruselu. Tehdy jako "řadový kuchař", jeden ze třiceti, kteří tam působili. Ovšem pro restauraci De Luxe, tedy nejvyšší ligu. Zastáncem precizní práce bez kompromisů byl vždycky. Ač se o něm hovořilo jako o specialistovi na maso - jeho práce s ním býval prý úžasný koncert - byl Petrák všestranným kuchařem velkého talentu. Například na kdysi významné soutěži Gastroprag získala v roce 1978 jeho kreace šunky na kosti, servírovaná na dřevě, ocenění na Tabuli cti. Za studenou kuchyni.
V době, kdy byl šéfkuchařem v Alcronu, býval v kuchyni téměř vždy první. Brzy ráno přehlédl stav příprav, změnil, co bylo třeba, a vlastně neustále dohlížel na svůj tým. Nikdy také, i když se to může zdát méně důležité, než menu pro excelentní kuchyni hotelovou, nezapomněl na pivnici. Vždyť se tam podávalo na tři stovky obědů denně. Pivnice si s kvalitou jídel v hotelu nezadala. Rozdíl byl jen v sortimentu jídel, provedení byla věnována naprosto stejná péče.
Jak již řečeno, v Bruselu byl "řadovým kuchařem", jedním ze třiceti, kteří tam působili. Tím nechci říci, že méně významným. Všichni, kdo tam pracovali, byli v oboru naprostými špičkami. Což se u Jiřího Petráka potvrdilo v Montrealu. Tam už byl jmenován šéfem kuchyně Zámecké restaurace. Tedy znovu samotného vrcholu pohostinství v našem pavilonu.
Proč tedy nebyl nikdy tolik komunikován jako jeho kolegové ze stejných pozic ostatních středisek? Inu, šlo o situaci dnešní generaci málo pochopitelnou, pokud vůbec. Petrák totiž, jako jeden z velice mála lidí v celé sestavě, neměl patřičnou - a víceméně povinnou - politickou angažovanost. Což se mu málem stalo osudným. Při výběru kuchařů byl zprvu právě pro tento fakt ze seznamu pro Montreal vyškrtnut. Přes mnohé pokusy na mnoha místech se stále nedařilo ho do kolektivu vrátit. Až ostrá, až riskantní intervence samotného Miloslava Hříbka, ředitele československé restaurace, rozhodla o jeho účasti. Hříbek totiž, vědom si všeho, co je v sázce, prohlásil, že bez Jiřího Petráka není možné zajistit kýžený úspěch restaurace. Dokonce měl údajně říci, že bez něho tým neodjede. Tenhle risk nakonec vyšel, sestava odcestovala podle prapůvodního návrhu, tedy i s Petrákem. Který se za to odměnil mimořádným pracovním nasazením. Nakonec byl i on po návratu odměněn vysokým vyznamenáním. Což v té době znamenalo mnoho.
Jiří Petrák odváděl skvělou práci i po návratu. V Alcronu působil ještě dlouho potom, kdy ho tam na pozici šéfkuchaře vystřídal Karel Lukeš. Na jednu stranu nesmlouvavý k mladším kolegům, na druhou potom vstřícný a vždy připravený jim vysvětlit cokoliv z tajů a kuchařských fines.
Ani v době, kdy se díky Montrealu začalo na kuchaře nahlížet jako na svým způsobem umělce a výborné reprezentanty republiky ve světě, se však jeho jméno v médiích příliš neobjevovalo. Což však nic nemění na tom, že mezi lidmi v branži je Jiří Petrák jednou z ikon zlatého věku československého pohostinství. A je to tak dobře.
V době, kdy byl šéfkuchařem v Alcronu, býval v kuchyni téměř vždy první. Brzy ráno přehlédl stav příprav, změnil, co bylo třeba, a vlastně neustále dohlížel na svůj tým. Nikdy také, i když se to může zdát méně důležité, než menu pro excelentní kuchyni hotelovou, nezapomněl na pivnici. Vždyť se tam podávalo na tři stovky obědů denně. Pivnice si s kvalitou jídel v hotelu nezadala. Rozdíl byl jen v sortimentu jídel, provedení byla věnována naprosto stejná péče.
Jak již řečeno, v Bruselu byl "řadovým kuchařem", jedním ze třiceti, kteří tam působili. Tím nechci říci, že méně významným. Všichni, kdo tam pracovali, byli v oboru naprostými špičkami. Což se u Jiřího Petráka potvrdilo v Montrealu. Tam už byl jmenován šéfem kuchyně Zámecké restaurace. Tedy znovu samotného vrcholu pohostinství v našem pavilonu.
Proč tedy nebyl nikdy tolik komunikován jako jeho kolegové ze stejných pozic ostatních středisek? Inu, šlo o situaci dnešní generaci málo pochopitelnou, pokud vůbec. Petrák totiž, jako jeden z velice mála lidí v celé sestavě, neměl patřičnou - a víceméně povinnou - politickou angažovanost. Což se mu málem stalo osudným. Při výběru kuchařů byl zprvu právě pro tento fakt ze seznamu pro Montreal vyškrtnut. Přes mnohé pokusy na mnoha místech se stále nedařilo ho do kolektivu vrátit. Až ostrá, až riskantní intervence samotného Miloslava Hříbka, ředitele československé restaurace, rozhodla o jeho účasti. Hříbek totiž, vědom si všeho, co je v sázce, prohlásil, že bez Jiřího Petráka není možné zajistit kýžený úspěch restaurace. Dokonce měl údajně říci, že bez něho tým neodjede. Tenhle risk nakonec vyšel, sestava odcestovala podle prapůvodního návrhu, tedy i s Petrákem. Který se za to odměnil mimořádným pracovním nasazením. Nakonec byl i on po návratu odměněn vysokým vyznamenáním. Což v té době znamenalo mnoho.
Jiří Petrák odváděl skvělou práci i po návratu. V Alcronu působil ještě dlouho potom, kdy ho tam na pozici šéfkuchaře vystřídal Karel Lukeš. Na jednu stranu nesmlouvavý k mladším kolegům, na druhou potom vstřícný a vždy připravený jim vysvětlit cokoliv z tajů a kuchařských fines.
Ani v době, kdy se díky Montrealu začalo na kuchaře nahlížet jako na svým způsobem umělce a výborné reprezentanty republiky ve světě, se však jeho jméno v médiích příliš neobjevovalo. Což však nic nemění na tom, že mezi lidmi v branži je Jiří Petrák jednou z ikon zlatého věku československého pohostinství. A je to tak dobře.