„Nikdy jsem nechtěl být za outsidera“, aneb Alexander Mikšovic
Za vstup do barmanského života „vděčí“ student žurnalistiky jednomu z přednášejících na fakultě žurnalistiky Jaromíru Hořcovi. Examinátor, který si mladíka příliš neoblíbil, mu nedopřál složit zkoušku z tématu Komentář ve světovém tisku. Mimochodem poslední, jež mu zbývala.
Díky tomu přišla letní brigáda na horách, v chatové osadě Na Souši v Jizerských horách. Tam, jak jinak, potkala Sašu Mikšovice – dovolte mi, prosím tu důvěrnost, známe se opravdu dlouho - další příhoda, jakých jeho život okořenily desítky. Do Jizerek dorazilo „tornádo“. Možná spíš vichřice, tornádo byl termín u tehdy u nás neznámý. Ať tak či tak, po náporu větru spadlo devět z deseti chatek. V jedné z nich utrpěl škodu i brigádníkův přenosný televizor. Což by se asi dalo přežít. Kdyby si mladý Mikšovic nepřivydělával psaním recenzí dětských televizních pořadů pro Tvorbu. Sebral tedy milou Teslu Camping 28, mimochodem náš druhý přenosný televizor vůbec (tak mě napadá, že to musela být jo výnosná brigáda!), a vydal se s ním do Pardubic. Cestou zpět v Jičíně v železářství padl na set barmanského nádobí. Dozelena eloxovaný šejkr, pohárky a receptury na nějaké tři čtyři koktejly. Natěšený Alex začal s prvními drinky. Vůbec první byl Vermut flip - červený vermut, žloutek, trocha cukru, protřepat a zastrouhnout muškátovým oříškem. Po okolí, především v rekreačním středisku Filmového studia Barrandov, se brzy rozneslo, že „… ten novej na hrázi míchá bezvadný mixy!“ – říkám to správně Alexi Mikšovici?
„Ano, potud celkem ano. Jenže… bylo náčiní, byly receptury, byli zájemci, ale… Oni netušili jedno. Tehdejší lednice, tedy i ta v kuchyni areálu, měly jen jakýsi pseudomrazáček s mističkou na pár kostek ledu. Když jsme se všichni podělili, nezbylo jich na mne ani patnáct. Denní penzum drinků se tedy odvíjelo od plus mínus tuctu ledových krychliček. Moje kapacita tak obnášela vlastně pouhých pět porcí. Pro lid od filmu mající k baru a jeho produktům vždy blízko to bylo trochu trpké zklamání. Krom první pětice šťastných ostatní končili u piva…“ Tak se tedy zrodil barman. Ale brilantní autor se neztratil. Přestože po špílci, který si dovolil zveřejnit na Silvestra ve Večerní Praze coby už řádný autor Mladé fronty odtud musel odejít, psaní zůstalo jeho druhou vášní. Na to však ještě dojde.
To se psal rok 1970 a Alex se ocitl v pražské restauraci Moskva, nevím už, jak, kde začal jako „nosítko“. To ovšem trvalo sotva pár týdnů. Šéf jeho party totiž tragicky zahynul a Saša povýšil. Stal se z něho chef de rang. Ovšem ani to ne nadlouho. Tamní lepá barmanka si přivodila pro ženu nejkrásnější událost, jenže bohužel rizikovou. Takže místo ní za bar postavili nadějného mladíka. Zůstal za ním dvaatřicet let! Při této práci stihl ještě dálkově vystudovat „knedlíkárnu“, takto Hotelovou školu v Podolí – ten název nesnáší, ale ke škole patří a není ani malinko pejorativní. Promiňte, Alexi…
Ještě před maturitou opustil Moskvu a nakrátko si zaskočil do Intercontinentalu. Tam vydržel přes maturu a krátce po ní. Nebyl tam šťastný, takže telefonát od Vojtěcha Přidala, pozdějšího ředitele Panoramy znamenal spásu. A velkou výzvu. Naskočil do týmu pro přípravu hotelu Panorama a po jeho otevření se, jak jinak, ocitl za barem. To bylo v roce 1983. Mimochodem, tehdy poprvé byl - spolu s Petrem Veselým, barmanem s tímto pojmenováním v „papírech“. Tehdejším mocipánům ta profese nepřišla kdovíjaká a všelijak její název opisovali. Za čas přišla nová velká příležitost, otevíral se - roku 1988 - hotel Forum (dnes Corinthia Towers). Hádejte, kdo se po slavnostním otevření postavil za bar?!
Ještě přidám pár slov o konci kariéry – ale fuj, co to nepovídám, ta kariéra neskončila trvá dodnes! - lépe tedy posledního Alexova angažmá coby barmana na plný úvazek. Bylo to v Alcronu. Mezi ředitelem a jeho šéfbarmanem vznikl spor, z mého pohledu malicherný. Ovšem pro pány zásadní. Šlo o …. brčka! Na baru vedle těch drobných pamlsků stávaly vždy sklenice s brčky, v tomto případě červenými. Nevím, zda skrz tu barvu, ale ředitel trval na tom, aby zmizela. Barman však zastával opak. Asi tušíte, jak to dopadlo. Ano, ředitel zůstal…
Jako u Alexe všechno, i rozloučení s Alcronem bylo všechno možné, jen ne obvyklé. Nějaký čas předtím mu totiž šofér v parádní uniformě přivezl dar od lucemburského velkovévody, půl tuctu lahví výborného tamního krémantu. Dárek za to, jak moc jeho ženě, dědičné velkovévodkyni Marie Terese Mestre – je původem Kubánka - při jejich návštěvě baru chutnalo Mikšovicovo daiquiri. Až takhle dokázaly jeho nápoje uchvátit – i srdce mocných. A potvrdit, že dobře připravený drink zmůže leckdy víc než mnohá diplomatická jednání. Krémantu krátce nato utrhli drápky v prezidentském apartmá hotelu na Sašově rozlučce s přáteli.
Odchod z Alcronu ovšem ani v nejmenším neznamenal výměnek a točení mlýnku na lavičce před domkem. Souběžně už nějaký čas fungovaly velice dobře i Mikšovicovy další aktivity. Bar Academy 2013 byl úžasný vzdělávací projekt na němž se podílel. Spolu se špičkou naší barmanské scény vybrousili z jeho frekventantů, kteří se už alespoň půl roku za barem pohybovali, řadu erudovaných barmanů.
Jiným z projektů, které vedl byl v rámci spolupráce se skupinou Pernod Ricard byl veleúspěšný WOW, tedy Whiskies Of the World. Ten běžel tuším, že šest let, znamenal zhruba sedm stovek prezentací a dokonce přerostl rámec republiky. Takže stopy jeho edukační činnosti lze objevit i mimo Česko. Dnes po letech přijde jako humorné to, jak vše skončilo. Znovu byl rozbuškou jeden z jeho článků. Neznám přesně obsah, ale vím, že do červena rozpálil generála Pernod Ricard a Alex byl znovu odejit. Opět po víceméně v žertu míněné drobné poznámce, která nebyla pochopena. Jak vidno a již řečeno, o dramatické situace se Saša dokázal sám sobě často postarat.
V té době, vlastně už duho předtím postupně vycházely Alexovy knihy. Všechny poučné, cele mapující aspekty barového řemesla. Vždyť jedna z nich byla skutečnou učebnicí, vyčerpávajícím souborem informací o všem, co bar a vše okolo obnáší. Umění koktejlu je titul s nejvyšším nákladem o této tématice u nás vůbec. Mne ale zaujaly jiné dvě knihy. Bar do kapsy proto, že se nadlouho jako jediná obrátila k těm na druhé straně barového pultu. K hostům. Proč to?
„To je snadné pochopit. Když začínáte a vstupujete do tajů řemesla, chytáte všechno, co vám může pomoci. A hosté, to jsou, alespoň bývali, hotovými pokladnicemi vědomostí.“ To asi ano, ale určitě jste dospěl do bodu, kdy už Vám řekli vše, co znali. „Hodně mě naučili, pravda, ale stále více jsem vnímal jedno: práce na baru je o komunikaci. Mrzelo mne, když si host se svým barmanem neměli co říci. Proto ta kniha, jakýsi návod, o čem si povídat, co je a bude na baru vděčným a věčným tématem. Tedy především o atmosféře, kouzlu a podmanivosti barových nápojů, jejich druzích, novinkách...“ A? „No, vyšly dva tisíce kusů, bylo to brzy rozebrané, ale… Ten záměr, přiznávám, moc nevyšel.“
Publikace o Rudolfu Slavíkovi je úžasným oknem do života původně prodavače v koloniálu v Benátkách nad Jizerou, dlouholetého šéfbarmana hotelu George V., prezidenta Asociace francouzských barmanů… a nositele Řádu čestné legie. Alexander dostal možnost pobýt týden v Paříži a poznat všechna místa, kde se Rudolf Slavík pohyboval. Z textu je zřejmé, kterak si autor tuhle příležitost užil, a jak vnímavě s respektem k ikoně evropského bartendingu svou část publikace ztvárnil.
Možná budete zklamáni. Nikde zde není uvedeno nic o Mikšovicových koktejlech, jejichž řada by stačila obtočit rovník, možná dokonce vícekrát. Ani o projektu Koktejl je věčný. Je to o tom, jak klikatá, lopotná a ne vždy široká cesta ho k úspěchu vedla. O tom, jak všechny potíže i třeba se štěstím překonal.
A to všechno v duchu kréda v titulku: „… nikdy jsem nechtěl být za outsidera!“
Díky tomu přišla letní brigáda na horách, v chatové osadě Na Souši v Jizerských horách. Tam, jak jinak, potkala Sašu Mikšovice – dovolte mi, prosím tu důvěrnost, známe se opravdu dlouho - další příhoda, jakých jeho život okořenily desítky. Do Jizerek dorazilo „tornádo“. Možná spíš vichřice, tornádo byl termín u tehdy u nás neznámý. Ať tak či tak, po náporu větru spadlo devět z deseti chatek. V jedné z nich utrpěl škodu i brigádníkův přenosný televizor. Což by se asi dalo přežít. Kdyby si mladý Mikšovic nepřivydělával psaním recenzí dětských televizních pořadů pro Tvorbu. Sebral tedy milou Teslu Camping 28, mimochodem náš druhý přenosný televizor vůbec (tak mě napadá, že to musela být jo výnosná brigáda!), a vydal se s ním do Pardubic. Cestou zpět v Jičíně v železářství padl na set barmanského nádobí. Dozelena eloxovaný šejkr, pohárky a receptury na nějaké tři čtyři koktejly. Natěšený Alex začal s prvními drinky. Vůbec první byl Vermut flip - červený vermut, žloutek, trocha cukru, protřepat a zastrouhnout muškátovým oříškem. Po okolí, především v rekreačním středisku Filmového studia Barrandov, se brzy rozneslo, že „… ten novej na hrázi míchá bezvadný mixy!“ – říkám to správně Alexi Mikšovici?
„Ano, potud celkem ano. Jenže… bylo náčiní, byly receptury, byli zájemci, ale… Oni netušili jedno. Tehdejší lednice, tedy i ta v kuchyni areálu, měly jen jakýsi pseudomrazáček s mističkou na pár kostek ledu. Když jsme se všichni podělili, nezbylo jich na mne ani patnáct. Denní penzum drinků se tedy odvíjelo od plus mínus tuctu ledových krychliček. Moje kapacita tak obnášela vlastně pouhých pět porcí. Pro lid od filmu mající k baru a jeho produktům vždy blízko to bylo trochu trpké zklamání. Krom první pětice šťastných ostatní končili u piva…“ Tak se tedy zrodil barman. Ale brilantní autor se neztratil. Přestože po špílci, který si dovolil zveřejnit na Silvestra ve Večerní Praze coby už řádný autor Mladé fronty odtud musel odejít, psaní zůstalo jeho druhou vášní. Na to však ještě dojde.
To se psal rok 1970 a Alex se ocitl v pražské restauraci Moskva, nevím už, jak, kde začal jako „nosítko“. To ovšem trvalo sotva pár týdnů. Šéf jeho party totiž tragicky zahynul a Saša povýšil. Stal se z něho chef de rang. Ovšem ani to ne nadlouho. Tamní lepá barmanka si přivodila pro ženu nejkrásnější událost, jenže bohužel rizikovou. Takže místo ní za bar postavili nadějného mladíka. Zůstal za ním dvaatřicet let! Při této práci stihl ještě dálkově vystudovat „knedlíkárnu“, takto Hotelovou školu v Podolí – ten název nesnáší, ale ke škole patří a není ani malinko pejorativní. Promiňte, Alexi…
Ještě před maturitou opustil Moskvu a nakrátko si zaskočil do Intercontinentalu. Tam vydržel přes maturu a krátce po ní. Nebyl tam šťastný, takže telefonát od Vojtěcha Přidala, pozdějšího ředitele Panoramy znamenal spásu. A velkou výzvu. Naskočil do týmu pro přípravu hotelu Panorama a po jeho otevření se, jak jinak, ocitl za barem. To bylo v roce 1983. Mimochodem, tehdy poprvé byl - spolu s Petrem Veselým, barmanem s tímto pojmenováním v „papírech“. Tehdejším mocipánům ta profese nepřišla kdovíjaká a všelijak její název opisovali. Za čas přišla nová velká příležitost, otevíral se - roku 1988 - hotel Forum (dnes Corinthia Towers). Hádejte, kdo se po slavnostním otevření postavil za bar?!
Ještě přidám pár slov o konci kariéry – ale fuj, co to nepovídám, ta kariéra neskončila trvá dodnes! - lépe tedy posledního Alexova angažmá coby barmana na plný úvazek. Bylo to v Alcronu. Mezi ředitelem a jeho šéfbarmanem vznikl spor, z mého pohledu malicherný. Ovšem pro pány zásadní. Šlo o …. brčka! Na baru vedle těch drobných pamlsků stávaly vždy sklenice s brčky, v tomto případě červenými. Nevím, zda skrz tu barvu, ale ředitel trval na tom, aby zmizela. Barman však zastával opak. Asi tušíte, jak to dopadlo. Ano, ředitel zůstal…
Jako u Alexe všechno, i rozloučení s Alcronem bylo všechno možné, jen ne obvyklé. Nějaký čas předtím mu totiž šofér v parádní uniformě přivezl dar od lucemburského velkovévody, půl tuctu lahví výborného tamního krémantu. Dárek za to, jak moc jeho ženě, dědičné velkovévodkyni Marie Terese Mestre – je původem Kubánka - při jejich návštěvě baru chutnalo Mikšovicovo daiquiri. Až takhle dokázaly jeho nápoje uchvátit – i srdce mocných. A potvrdit, že dobře připravený drink zmůže leckdy víc než mnohá diplomatická jednání. Krémantu krátce nato utrhli drápky v prezidentském apartmá hotelu na Sašově rozlučce s přáteli.
Odchod z Alcronu ovšem ani v nejmenším neznamenal výměnek a točení mlýnku na lavičce před domkem. Souběžně už nějaký čas fungovaly velice dobře i Mikšovicovy další aktivity. Bar Academy 2013 byl úžasný vzdělávací projekt na němž se podílel. Spolu se špičkou naší barmanské scény vybrousili z jeho frekventantů, kteří se už alespoň půl roku za barem pohybovali, řadu erudovaných barmanů.
Jiným z projektů, které vedl byl v rámci spolupráce se skupinou Pernod Ricard byl veleúspěšný WOW, tedy Whiskies Of the World. Ten běžel tuším, že šest let, znamenal zhruba sedm stovek prezentací a dokonce přerostl rámec republiky. Takže stopy jeho edukační činnosti lze objevit i mimo Česko. Dnes po letech přijde jako humorné to, jak vše skončilo. Znovu byl rozbuškou jeden z jeho článků. Neznám přesně obsah, ale vím, že do červena rozpálil generála Pernod Ricard a Alex byl znovu odejit. Opět po víceméně v žertu míněné drobné poznámce, která nebyla pochopena. Jak vidno a již řečeno, o dramatické situace se Saša dokázal sám sobě často postarat.
V té době, vlastně už duho předtím postupně vycházely Alexovy knihy. Všechny poučné, cele mapující aspekty barového řemesla. Vždyť jedna z nich byla skutečnou učebnicí, vyčerpávajícím souborem informací o všem, co bar a vše okolo obnáší. Umění koktejlu je titul s nejvyšším nákladem o této tématice u nás vůbec. Mne ale zaujaly jiné dvě knihy. Bar do kapsy proto, že se nadlouho jako jediná obrátila k těm na druhé straně barového pultu. K hostům. Proč to?
„To je snadné pochopit. Když začínáte a vstupujete do tajů řemesla, chytáte všechno, co vám může pomoci. A hosté, to jsou, alespoň bývali, hotovými pokladnicemi vědomostí.“ To asi ano, ale určitě jste dospěl do bodu, kdy už Vám řekli vše, co znali. „Hodně mě naučili, pravda, ale stále více jsem vnímal jedno: práce na baru je o komunikaci. Mrzelo mne, když si host se svým barmanem neměli co říci. Proto ta kniha, jakýsi návod, o čem si povídat, co je a bude na baru vděčným a věčným tématem. Tedy především o atmosféře, kouzlu a podmanivosti barových nápojů, jejich druzích, novinkách...“ A? „No, vyšly dva tisíce kusů, bylo to brzy rozebrané, ale… Ten záměr, přiznávám, moc nevyšel.“
Publikace o Rudolfu Slavíkovi je úžasným oknem do života původně prodavače v koloniálu v Benátkách nad Jizerou, dlouholetého šéfbarmana hotelu George V., prezidenta Asociace francouzských barmanů… a nositele Řádu čestné legie. Alexander dostal možnost pobýt týden v Paříži a poznat všechna místa, kde se Rudolf Slavík pohyboval. Z textu je zřejmé, kterak si autor tuhle příležitost užil, a jak vnímavě s respektem k ikoně evropského bartendingu svou část publikace ztvárnil.
Možná budete zklamáni. Nikde zde není uvedeno nic o Mikšovicových koktejlech, jejichž řada by stačila obtočit rovník, možná dokonce vícekrát. Ani o projektu Koktejl je věčný. Je to o tom, jak klikatá, lopotná a ne vždy široká cesta ho k úspěchu vedla. O tom, jak všechny potíže i třeba se štěstím překonal.
A to všechno v duchu kréda v titulku: „… nikdy jsem nechtěl být za outsidera!“