"Vinařem jsem možná ani být nechtěl...", aneb Pavel Vajčner
"Ovšem pohybujete se v tom denně. Doma se o ničem jiném nemluví, réva, víno a dění okolo, vás atakuje neustále. Takže vlastně na střední škole to jasně vyplynulo - budu vinařem!" Tolik Pavel Vajčner o svých začátcích.
Po střední škole přišla vysoká a z Pavla Vajčnera se stal inženýr Pavel Vajčner. Ten tehdy nastoupil do podniku Moravské vinařské závody, jichž bylo Znojmo jedním ze závodů. Kam také jinam! "Ten krátký čas do vojny, a ještě tři roky po ní byl dost tvrdou školou. Jako asi vždycky, když se dostanete na povel vlastnímu tátovi." Otec Vajčner Pavla chtěl ještě před vojnou seznámit se všemi úskalími této profese. A to z gruntu. Od roku 1981 Pavla trénoval pro budoucnost. Ale ne v kanceláři či u nějakého stroje na lince. Fyzické práce na lahvovně, umývání sudů a třeba zametání dvora, to byly kroky, skrze které se Pavel seznamoval s vinařinou. Ovšem zprvu vlastně dost zdaleka. "K vážnější práci mě otec nepustil. Věděl, proč to dělá, poznal jsem se prakticky se všemi zaměstnanci, a oni poznali mě. Vlastně to byla ta nejlepší varianta nástupu do profese, jíž se dnes věnuji už bezmála čtyřicet let!"
Vraťme se ale ještě k divokým dobám privatizace. Byli jste sice malý závod, byl o vás však přesto velký zájem. Jak jste se dokázali popasovat se všemi těmi, kteří si na Znojmo brousili zuby? "To bylo hodně napínavé.“ V roce 1991 vznikly z bývalých Moravských vinařských závodů samostatné státní podniky. Poprvé se objevuje název Znovín Znojmo a Pavel Vajčner se stává ředitelem. Přišel rok 1992 a s ním začaly privatizační aktivity. V kuponové privatizaci byl Znovín na základě optimálního určení hodnoty akcie vykoupen hned v prvním kole.
Do nových podmínek vstoupil Znovín, teď už akciová společnost, s jistou výhodou. Jak co do počtu archivních vín, tak rozmanitostí ročníků. Vlastnili jste také krom jiného tři znamenité sklepy a tři mimořádné sklepmistry. Potom také, a to bylo a je velmi důležité, jste začali s vinařskou osvětou a vinařskou turistikou. "Vyzdvihl bych právě vinařskou turistiku. Začali jsme někdy v roce 1994 prvním stánkem ve vinici Šobes, kterou jsme postupně vykupovali a přebírali do vlastnictví. Potom to byly Malovaný a Moravský sklípek. Zavedli jsme také zásilkovou službu, která báječně funguje dodnes. Co se složení zákazníků týká, největší podíly tržeb představují plus mínus shodně fyzické osoby a restaurace. Řetězce představují něco okolo osmnácti procent. Což je jistě úctyhodná a ojedinělá skladba. Když jsme v roce 2000 získali prostory v Louckém klášteře, přibyly privátní boxy - dnes jich máme přes dva tisíce! Privátní klientela se tím znovu významně rozšířila."
Sortiment se tenkrát posunul k vínům střední a vyšší kategorie. "To je pravda, hodně nás ve správnosti toho kroku utvrdila obrovská popularita programů putování po sklepích a putování po vinicích. Probíhá dvakrát v roce po deseti dnech, a denní počet je osm stovek zúčastněných. Ano, slyšíte dobře, osm set! Už jde vlastně o druhou generaci milovníků našich vín. Krom jiného nám to významně zvedá i internetové obchody." Lichotivá skutečnost, to bez dalšího. Ovšem, je třeba říci, že nespíte a vlastně stále v sortimentu přicházíte s něčím novým. Kdysi to byla jedna z prvních reakcí na mladá vína "Šatovneuf du Pape". Hitem bylo i Dlabáčkovo bílé, téhle známky s etiketou od Vladimíra Renčína se prodalo okolo sto padesáti tisíc lahví. Tenkrát! Dnes jsou to edice přívlastkových vín Rosnička zelená, Ještěrka zelená a Ledňáček říční. A tematických řad je mnohem víc.
"Tento segment činí dnes až osmdesát procent prodejů. Rád bych zmínil „πnot noir“, tam existuje spolupráce s Matematicko-fyzikální fakultou UK. Hrozny jsou cryomacerací zchlazovány na 3,14oC. Vína pak jsou kulatá a sametová. Ještě k nim přidáváme malý bonus, na trh je pouštíme o světovém dni čísla π, což je 14. března." Existuje ještě jedna jedinečnost, která vaše vína odlišuje. Etikety. Některé vycházejí ze sbírek v Louce. Máte tam v galerii 800 děl. Umělci k vám jezdí, bývá to v září, při burčáku. Přijedou, projdou krajinu, sklepy, vinice. Potom své prožitky ztvární a obrazy se po čase sejdou ve výstavní síni kláštera. Vybrané se realizují formou etiket na vybrané souběhy. Jako právě rosnička či ledňáček.
Nakonec ještě jedna věc, která mi vrtá hlavou. Váš profesní životopis se zdá být procházkou jarním vinohradem. Zažil jste vůbec kdy nějakou krizi či neúspěch? "Určitě. Jednou jsem měl skutečně namále. Razantně jsem se postavil proti zavedení krabicových vín. Jednu chvíli to vypadalo, že buď budou vína, nebo nebude Vajčner!" Naštěstí vše dobře dopadlo a nezařazení krabičáků do produkce se nakonec ukázalo vítězstvím páně ředitelovým. Naštěstí pro nás všechny, kdo dobrým a lepším vínům holdujeme.
Po střední škole přišla vysoká a z Pavla Vajčnera se stal inženýr Pavel Vajčner. Ten tehdy nastoupil do podniku Moravské vinařské závody, jichž bylo Znojmo jedním ze závodů. Kam také jinam! "Ten krátký čas do vojny, a ještě tři roky po ní byl dost tvrdou školou. Jako asi vždycky, když se dostanete na povel vlastnímu tátovi." Otec Vajčner Pavla chtěl ještě před vojnou seznámit se všemi úskalími této profese. A to z gruntu. Od roku 1981 Pavla trénoval pro budoucnost. Ale ne v kanceláři či u nějakého stroje na lince. Fyzické práce na lahvovně, umývání sudů a třeba zametání dvora, to byly kroky, skrze které se Pavel seznamoval s vinařinou. Ovšem zprvu vlastně dost zdaleka. "K vážnější práci mě otec nepustil. Věděl, proč to dělá, poznal jsem se prakticky se všemi zaměstnanci, a oni poznali mě. Vlastně to byla ta nejlepší varianta nástupu do profese, jíž se dnes věnuji už bezmála čtyřicet let!"
Vraťme se ale ještě k divokým dobám privatizace. Byli jste sice malý závod, byl o vás však přesto velký zájem. Jak jste se dokázali popasovat se všemi těmi, kteří si na Znojmo brousili zuby? "To bylo hodně napínavé.“ V roce 1991 vznikly z bývalých Moravských vinařských závodů samostatné státní podniky. Poprvé se objevuje název Znovín Znojmo a Pavel Vajčner se stává ředitelem. Přišel rok 1992 a s ním začaly privatizační aktivity. V kuponové privatizaci byl Znovín na základě optimálního určení hodnoty akcie vykoupen hned v prvním kole.
Do nových podmínek vstoupil Znovín, teď už akciová společnost, s jistou výhodou. Jak co do počtu archivních vín, tak rozmanitostí ročníků. Vlastnili jste také krom jiného tři znamenité sklepy a tři mimořádné sklepmistry. Potom také, a to bylo a je velmi důležité, jste začali s vinařskou osvětou a vinařskou turistikou. "Vyzdvihl bych právě vinařskou turistiku. Začali jsme někdy v roce 1994 prvním stánkem ve vinici Šobes, kterou jsme postupně vykupovali a přebírali do vlastnictví. Potom to byly Malovaný a Moravský sklípek. Zavedli jsme také zásilkovou službu, která báječně funguje dodnes. Co se složení zákazníků týká, největší podíly tržeb představují plus mínus shodně fyzické osoby a restaurace. Řetězce představují něco okolo osmnácti procent. Což je jistě úctyhodná a ojedinělá skladba. Když jsme v roce 2000 získali prostory v Louckém klášteře, přibyly privátní boxy - dnes jich máme přes dva tisíce! Privátní klientela se tím znovu významně rozšířila."
Sortiment se tenkrát posunul k vínům střední a vyšší kategorie. "To je pravda, hodně nás ve správnosti toho kroku utvrdila obrovská popularita programů putování po sklepích a putování po vinicích. Probíhá dvakrát v roce po deseti dnech, a denní počet je osm stovek zúčastněných. Ano, slyšíte dobře, osm set! Už jde vlastně o druhou generaci milovníků našich vín. Krom jiného nám to významně zvedá i internetové obchody." Lichotivá skutečnost, to bez dalšího. Ovšem, je třeba říci, že nespíte a vlastně stále v sortimentu přicházíte s něčím novým. Kdysi to byla jedna z prvních reakcí na mladá vína "Šatovneuf du Pape". Hitem bylo i Dlabáčkovo bílé, téhle známky s etiketou od Vladimíra Renčína se prodalo okolo sto padesáti tisíc lahví. Tenkrát! Dnes jsou to edice přívlastkových vín Rosnička zelená, Ještěrka zelená a Ledňáček říční. A tematických řad je mnohem víc.
"Tento segment činí dnes až osmdesát procent prodejů. Rád bych zmínil „πnot noir“, tam existuje spolupráce s Matematicko-fyzikální fakultou UK. Hrozny jsou cryomacerací zchlazovány na 3,14oC. Vína pak jsou kulatá a sametová. Ještě k nim přidáváme malý bonus, na trh je pouštíme o světovém dni čísla π, což je 14. března." Existuje ještě jedna jedinečnost, která vaše vína odlišuje. Etikety. Některé vycházejí ze sbírek v Louce. Máte tam v galerii 800 děl. Umělci k vám jezdí, bývá to v září, při burčáku. Přijedou, projdou krajinu, sklepy, vinice. Potom své prožitky ztvární a obrazy se po čase sejdou ve výstavní síni kláštera. Vybrané se realizují formou etiket na vybrané souběhy. Jako právě rosnička či ledňáček.
Nakonec ještě jedna věc, která mi vrtá hlavou. Váš profesní životopis se zdá být procházkou jarním vinohradem. Zažil jste vůbec kdy nějakou krizi či neúspěch? "Určitě. Jednou jsem měl skutečně namále. Razantně jsem se postavil proti zavedení krabicových vín. Jednu chvíli to vypadalo, že buď budou vína, nebo nebude Vajčner!" Naštěstí vše dobře dopadlo a nezařazení krabičáků do produkce se nakonec ukázalo vítězstvím páně ředitelovým. Naštěstí pro nás všechny, kdo dobrým a lepším vínům holdujeme.