Život na plný plyn aneb Josef Vladař
Požívač všech radostí života, kumpán, který nezkazil žádnou zábavu, sportovec do posledního dechu. Také však velký kuchař a mimořádný hostitel. To byl Josef Vladař tak, jak ho známe z jeho patnáctiletého působení ve vlastní restauraci na Maltézském náměstí. Bujaré, do noci trvající "Pepiho" narozeniny, kde svým zpěvem, spíš hlasitým, než školeným lekal hosty, legendární zaječí hody s nedostižnou paštikou, na to se těšili všichni mlsní. A když někdo nedostal pozvánku - byla vždy doručena telefonicky samotným šéfem, málem zaplakal.
Tohle byla ta radostná léta, kdy si Josef Vladař už plnými doušky užíval života. Co jim však předcházelo, co vlastně o něm víme z jeho mladých let? Učil se v Koruně, a moc rád na to vždy vzpomínal. Nenechte se odradit tím, že Koruna byl "jen" automat. Šlo o komplex lahůdkářství, cukrárny, vlastně i tak trochu pivnice. Hlavně však jídelny s obrovským číslem expedovaných jídel denně. Podle toho vypadala i kuchyně. Měla vlastní bourárnu masa, vcelku se tam dodávaly a na místě zpracovávaly velké ryby. Pro vnímavého eléva nebylo lepší školy. Však to také bezezbytku využíval. Zvlášť mu od počátku učaroval "korunní" guláš. Tmavší, voňavější, a nějak atraktivněji dochucený, než jinde. Dlouho žadonil po tamním specialistovi na tuto krmi, ať mu svou finesu prozradí. "Za dva roky jdu do penze, když vydržíš, řeknu ti to ...", slíbil mu. Při loučení s dotyčným omáčkářem se kolem něho točil, dokud se vše nedověděl: "... ke konci varu, pár desítek minut před odstavením, vmícháš do guláše něco kakaa!".
Z Koruny odešel Vladař do Interhotelů, konkrétně to byla Flora. Také střihl několik zahraničních stáží. Nejprve to byl InterContinental v Hannoveru, potom dvakrát ve Wiesbadenu. V restauraci Alte Prag už působil dokonce jako šéfkuchař! Ve třiceti letech, vážení. Mimochodem, v tom čase už Josef Vladař coby šéfkuchař vedl kuchyni i v pražském hotelu Olympik.
Hodně také soutěžil, a úspěšně. V roce 1977 získal - jako dosud jediný, nepletu-li se, velkou zlatou medaili mezi jednotlivci na soutěži Mondial při veletrhu IGEHO. Receptura, která nadchla porotu i všechny gourmety byla skrz naskrz česká, to byla další Vladařova přednost. Láska k české kuchyni a dokonalá znalost úprav jejích receptur. Vařená šunka se dvěma omáčkami /křenovou a švestkovou/, a knedlíky bez mouky z housek a vajec získala veliký sukces. O rok později potom zabodoval spolu s celým československým týmem v tehdy populární a velice ambiciózní soutěži Gastroprag. Získali pět medailí, což tehdy nebylo nic k přehlédnutí.
Potom přišlo ředitelování hotelu Paříž. V roce 1990 se k tomu stal prvním prezidentem znovu vzkříšené Asociace československých kuchařů a cukrářů. Při tom všem stačil ještě v roce 1992 otevřít restauraci, jíž přisoudil své jméno.
Tehdy už to byl ten Josef Vladař, jak o něm zaznělo shora. "Vím, že jste se přišli hlavně najíst a napít, tak se hrňte, všeho je dost“! Tak neotřele vítal hosty patnácté narozeninové párty restaurace na podzim 2007. Naposled... Ještě stačil zvládnout vánoční šneky, připravit Štědrý večer. Jako poslední úkol zajistil vše pro silvestrovskou oslavu. Jakoby nám tak ještě zamával na rozloučenou. Potom odešel.
Text: Milan Ballík
Fota: Jaromír Kainc, archiv Milana Ballíka, archiv Marii Horníkové
Tohle byla ta radostná léta, kdy si Josef Vladař už plnými doušky užíval života. Co jim však předcházelo, co vlastně o něm víme z jeho mladých let? Učil se v Koruně, a moc rád na to vždy vzpomínal. Nenechte se odradit tím, že Koruna byl "jen" automat. Šlo o komplex lahůdkářství, cukrárny, vlastně i tak trochu pivnice. Hlavně však jídelny s obrovským číslem expedovaných jídel denně. Podle toho vypadala i kuchyně. Měla vlastní bourárnu masa, vcelku se tam dodávaly a na místě zpracovávaly velké ryby. Pro vnímavého eléva nebylo lepší školy. Však to také bezezbytku využíval. Zvlášť mu od počátku učaroval "korunní" guláš. Tmavší, voňavější, a nějak atraktivněji dochucený, než jinde. Dlouho žadonil po tamním specialistovi na tuto krmi, ať mu svou finesu prozradí. "Za dva roky jdu do penze, když vydržíš, řeknu ti to ...", slíbil mu. Při loučení s dotyčným omáčkářem se kolem něho točil, dokud se vše nedověděl: "... ke konci varu, pár desítek minut před odstavením, vmícháš do guláše něco kakaa!".
Z Koruny odešel Vladař do Interhotelů, konkrétně to byla Flora. Také střihl několik zahraničních stáží. Nejprve to byl InterContinental v Hannoveru, potom dvakrát ve Wiesbadenu. V restauraci Alte Prag už působil dokonce jako šéfkuchař! Ve třiceti letech, vážení. Mimochodem, v tom čase už Josef Vladař coby šéfkuchař vedl kuchyni i v pražském hotelu Olympik.
Hodně také soutěžil, a úspěšně. V roce 1977 získal - jako dosud jediný, nepletu-li se, velkou zlatou medaili mezi jednotlivci na soutěži Mondial při veletrhu IGEHO. Receptura, která nadchla porotu i všechny gourmety byla skrz naskrz česká, to byla další Vladařova přednost. Láska k české kuchyni a dokonalá znalost úprav jejích receptur. Vařená šunka se dvěma omáčkami /křenovou a švestkovou/, a knedlíky bez mouky z housek a vajec získala veliký sukces. O rok později potom zabodoval spolu s celým československým týmem v tehdy populární a velice ambiciózní soutěži Gastroprag. Získali pět medailí, což tehdy nebylo nic k přehlédnutí.
Potom přišlo ředitelování hotelu Paříž. V roce 1990 se k tomu stal prvním prezidentem znovu vzkříšené Asociace československých kuchařů a cukrářů. Při tom všem stačil ještě v roce 1992 otevřít restauraci, jíž přisoudil své jméno.
Tehdy už to byl ten Josef Vladař, jak o něm zaznělo shora. "Vím, že jste se přišli hlavně najíst a napít, tak se hrňte, všeho je dost“! Tak neotřele vítal hosty patnácté narozeninové párty restaurace na podzim 2007. Naposled... Ještě stačil zvládnout vánoční šneky, připravit Štědrý večer. Jako poslední úkol zajistil vše pro silvestrovskou oslavu. Jakoby nám tak ještě zamával na rozloučenou. Potom odešel.
Text: Milan Ballík
Fota: Jaromír Kainc, archiv Milana Ballíka, archiv Marii Horníkové