"Nikdy jsem se nenudil!" aneb Ivan Chadima
Nebyl kdovíjakým studentem. Přesto v roce 1958 na Hotelové škole v Mariánských Lázních odmaturoval. To ale v tu chvíli ještě nic neznamenalo. Nechybělo mnoho, aby se díky umístěnce kdesi daleko od velkého světa kulinarie ztratil mezi stovkami ostatních bezejmenných. Naštěstí zasáhl osud, spíš jeden dobrý člověk, a Ivan Chadima se stal velkým hráčem v mantinelech bez nadsázky všesvětového pohostinství. A je jím dodnes!
Vraťme se však zpátky do roku 1958. Ivan Chadima úspěšně složil maturitu. Na řadu přišlo zaměstnání. Tehdy se absolventi dostávali do procesu skrze umístěnku. Tu přidělovala škola, a protože Ivan nepatřil mezi oblíbence, vyšla na něho ta snad nejhorší. Někam na východní Slovensko. Ovšem v tu chvíli poprvé zazářila jeho šťastná hvězda. Antonín Srkala - působil tenkrát na vysokém postu v Čedoku - znal Ivana z praxe a rozpoznal u něho zápal a nadšení pro práci na place. Změnil proto jeho umístěnku a předal mladého číšníka s talentem a jazykovými zkušenostmi do pražského hotelu Alcron. Tam první dva roky pouze debarasoval, k hostu se dostal jen díky dobré náladě některého z nejlepších číšníků, které tehdy Praha měla. Ale nezatrpkl, a díky tomu se mu dostalo té nejlepší možné školy. Hotel byl tehdy po všech stránkách nejvyšší ligou i v rámci mezinárodních standardů.
To byl začátek cesty, která končila v Zámecké restauraci československého pavilonu na světové výstavě EXPO 67. Ovšem nebylo to tak jednoduché jako procházka oborou Hvězda. Na Montreal stála fronta těch nejlepších. A co víc, vedle odbornosti se zkoumaly i kádrové předpoklady. A ty Ivanovy byly diskutabilní, pokud vůbec jaké. Věc se zdála ztracená, ale...
Čedok, do jehož gesce Interhotely spadaly, pořádal - myslím, že co dva roky - Celostátní soutěž odbornosti v oboru kuchař a číšník hotelových podniků Ústřední správy Čedok. Té se jako nejmladší zúčastnil v roce 1966 také Chadima. Krom jiného připravil slavnostní tabuli na téma šermířský sport - a zvítězil. To by ještě nic neznamenalo, krom potvrzení předtuchy páně Srkalovy o jeho možnostech. Opravdu důležitá byla odměna za vítězství - zařazení do týmu pro Montreal! Ivanův sen byl splněn, aspoň se to tak jevilo. Ovšem povolání do týmu stále nepřicházelo. Šťastná hvězda však nad Ivanovou hlavou zazářila podruhé, v podobě intervence ředitele Miroslava Hříbka. Ten si vyžádal Ivanův slib - "... jako muž muži!", že se vrátí. A na jeho základě Chadimu do týmu prosadil. Tak, pár dní po odletu prakticky celé výpravy přibyl do Kanady i Ivan Chadima. Nadšený a plný elánu. A šťastný, jeho přání se vyplnilo! Ještě ne třicetiletý mladík dostal červené sako předního číšníka a svou sekci na obsluhování.
Poslední věta má zvláštní význam. Uvozuje totiž příběh v příběhu, totiž jednu velevýznamnou událost. Ta rozhodně stojí za zaznamenání. Ke "dvojce", malému stolku v Chadimově sekci, si zvykl opakovaně chodit jeden host. Po asi dva týdny tam pravidelně obědval. A jak to tak bývá, zaváděl se svým číšníkem stále delší a otevřenější debaty. Jedním z témat bylo i to, že pavilon jako takový a s ním i restaurace by si zasloužily opravdu velké osobnosti coby návštěvníky. A on že by v tom mohl něco udělat. Řeči se vedou a voda plyne, to si asi tenkrát myslel mladý Chadima. Ale věc měla úžasné finále. Onen host byl členem jedné z nejváženějších rodin vysoké kanadské oligarchie a jeho styky sahaly hodně, hodně vysoko. Díky výbornému dojmu z československé restaurace, o něž se zasloužil velkou měrou právě Ivan Chadima, zprostředkoval návštěvu senátora Robetra F. Kennedyho. Bratra zavražděného prezidenta Johna FK. O hostech z řad významných osobností světového dění bych se na chvíli pozastavil. Vedle Roberta Kennedyho a jeho celé rodiny navštívili Zámeckou restauraci - krom desítek a desítek dalších také Prince Rainier, Eunice Kennedy - Shriverová, sestra JFK a RFK. Dále pak ještě Jacqueline Kennedyová, vdova po Johnu Kennedym, a také Earl Warren, nejvyšší soudce Spojených států a vedoucí Vyšetřovací komise vraždy JFK. To patřilo jistě mezi největší událostí Zámecké restaurace vůbec.
Montreal skončil. Ivan Chadima se, možná díky danému slibu, roku 1967 skutečně vrátil. Ovšem po zhruba roce, když do země vtrhli podruhé naši "osvoboditelé", ji znovu opustil. Aby se do ní po listopadu 1989 vracel jako světově významný odborník v hotelnictví a pohostinství. A skrze své ohromné zkušenosti působí v oboru coby žádaný expert dosud.
Vraťme se však zpátky do roku 1958. Ivan Chadima úspěšně složil maturitu. Na řadu přišlo zaměstnání. Tehdy se absolventi dostávali do procesu skrze umístěnku. Tu přidělovala škola, a protože Ivan nepatřil mezi oblíbence, vyšla na něho ta snad nejhorší. Někam na východní Slovensko. Ovšem v tu chvíli poprvé zazářila jeho šťastná hvězda. Antonín Srkala - působil tenkrát na vysokém postu v Čedoku - znal Ivana z praxe a rozpoznal u něho zápal a nadšení pro práci na place. Změnil proto jeho umístěnku a předal mladého číšníka s talentem a jazykovými zkušenostmi do pražského hotelu Alcron. Tam první dva roky pouze debarasoval, k hostu se dostal jen díky dobré náladě některého z nejlepších číšníků, které tehdy Praha měla. Ale nezatrpkl, a díky tomu se mu dostalo té nejlepší možné školy. Hotel byl tehdy po všech stránkách nejvyšší ligou i v rámci mezinárodních standardů.
To byl začátek cesty, která končila v Zámecké restauraci československého pavilonu na světové výstavě EXPO 67. Ovšem nebylo to tak jednoduché jako procházka oborou Hvězda. Na Montreal stála fronta těch nejlepších. A co víc, vedle odbornosti se zkoumaly i kádrové předpoklady. A ty Ivanovy byly diskutabilní, pokud vůbec jaké. Věc se zdála ztracená, ale...
Čedok, do jehož gesce Interhotely spadaly, pořádal - myslím, že co dva roky - Celostátní soutěž odbornosti v oboru kuchař a číšník hotelových podniků Ústřední správy Čedok. Té se jako nejmladší zúčastnil v roce 1966 také Chadima. Krom jiného připravil slavnostní tabuli na téma šermířský sport - a zvítězil. To by ještě nic neznamenalo, krom potvrzení předtuchy páně Srkalovy o jeho možnostech. Opravdu důležitá byla odměna za vítězství - zařazení do týmu pro Montreal! Ivanův sen byl splněn, aspoň se to tak jevilo. Ovšem povolání do týmu stále nepřicházelo. Šťastná hvězda však nad Ivanovou hlavou zazářila podruhé, v podobě intervence ředitele Miroslava Hříbka. Ten si vyžádal Ivanův slib - "... jako muž muži!", že se vrátí. A na jeho základě Chadimu do týmu prosadil. Tak, pár dní po odletu prakticky celé výpravy přibyl do Kanady i Ivan Chadima. Nadšený a plný elánu. A šťastný, jeho přání se vyplnilo! Ještě ne třicetiletý mladík dostal červené sako předního číšníka a svou sekci na obsluhování.
Poslední věta má zvláštní význam. Uvozuje totiž příběh v příběhu, totiž jednu velevýznamnou událost. Ta rozhodně stojí za zaznamenání. Ke "dvojce", malému stolku v Chadimově sekci, si zvykl opakovaně chodit jeden host. Po asi dva týdny tam pravidelně obědval. A jak to tak bývá, zaváděl se svým číšníkem stále delší a otevřenější debaty. Jedním z témat bylo i to, že pavilon jako takový a s ním i restaurace by si zasloužily opravdu velké osobnosti coby návštěvníky. A on že by v tom mohl něco udělat. Řeči se vedou a voda plyne, to si asi tenkrát myslel mladý Chadima. Ale věc měla úžasné finále. Onen host byl členem jedné z nejváženějších rodin vysoké kanadské oligarchie a jeho styky sahaly hodně, hodně vysoko. Díky výbornému dojmu z československé restaurace, o něž se zasloužil velkou měrou právě Ivan Chadima, zprostředkoval návštěvu senátora Robetra F. Kennedyho. Bratra zavražděného prezidenta Johna FK. O hostech z řad významných osobností světového dění bych se na chvíli pozastavil. Vedle Roberta Kennedyho a jeho celé rodiny navštívili Zámeckou restauraci - krom desítek a desítek dalších také Prince Rainier, Eunice Kennedy - Shriverová, sestra JFK a RFK. Dále pak ještě Jacqueline Kennedyová, vdova po Johnu Kennedym, a také Earl Warren, nejvyšší soudce Spojených států a vedoucí Vyšetřovací komise vraždy JFK. To patřilo jistě mezi největší událostí Zámecké restaurace vůbec.
Montreal skončil. Ivan Chadima se, možná díky danému slibu, roku 1967 skutečně vrátil. Ovšem po zhruba roce, když do země vtrhli podruhé naši "osvoboditelé", ji znovu opustil. Aby se do ní po listopadu 1989 vracel jako světově významný odborník v hotelnictví a pohostinství. A skrze své ohromné zkušenosti působí v oboru coby žádaný expert dosud.