Masopust je období smažených sladkých jídel. Víte však, na čem, kromě sádla, smažily naše praprababičky koblihy a boží milosti?
V kameninových nádobách ve sklípcích a špajzkách byl pro maštění i smažení připraven nejoblíbenější, a dnes již víme, že i nejzdravější olej konopný, tzv. semencový. Nechyběl ani olej lněný, kterým se i svítilo a později olej řepkový, o který se zasloužila hlavně Marie Terezie, která přikázala u nás řepku pěstovat. Do měst i vesnic oleje vozili takzvaní olejáři, někde zvaní také olejníci, kteří byli vážení, a dokonce byli sloučeni v řemeslném cechu. Tam, kde se konopí nebo lnu nedařilo, se rostlinný olej podomácky lisoval ze semen bukvic, které děti od podzimu sbíraly. Byl chuťově vynikající, stejně jako olej z jader švestkových pecek. Tak se vlastně využil odpad z povidel i z pálenic, stačilo je jen trpělivě, za dlouhých zimních večerů, z pecek vylouskat. Do buchet a koláčů dávaly hospodyně také olej makový, nebo lisovaný z vlašských či lískových ořechů. Tyto vzácnější oleje se lisovaly podomácku v „ťahárnách“ nebo v „zábojnách“ a výživné zbytky zkrmoval dobytek. Ještě v roce 1933 bylo v Čechách a na Moravě kolem 200 domácích olejáren. Zanikly až s rozšířením průmyslové výroby olejů a levných umělých tuků.