Listopad je nejen měsícem nových vín, ale hlavně, a to od pradávna, i měsícem husích pečínek. Všem národům, které si pečenou husu oblíbily, je společné jedno magické období, a sice první polovina listopadu.
V té době je huse prokazován poslední hold prostřednictvím pekáče. Pro volbu jednoho a téhož data jsou tři důvody: kulinářský, mytologický a legendární. Kulinářské důvody jsou zcela jasné, v první polovině listopadu jsou husy osm až devět měsíců staré čili v rozkvětu kvality svého masa a v ideální velikosti.
Ty mytologické sahají do dávných věků. Už za rozkvětu egyptské Staré říše, kolem roku 2500 př. n. l., byla husa hledanou pochoutkou. Opékali si ji na rožni nebo pekli ve žhavém popelu. Egypťané si husy vážili také pro její vlastnosti – mírumilovnost, odvahu, ostražitost a věrnost. Husí svazek totiž trvá po celý život, což může být i více jak čtyřicet let. Těmto svým ctnostem husa vděčí za to, že byla poprvé v historii vyňata v zemi pyramid ze statutu pouhých poživatin a dostala se jako zářný vzor povahových vlastností pod ochranu božstev. Od té doby byla husa zasvěcena bohyni Isis, ochránkyni života a mateřství. Jíst husy směli jedině faraónové a kněží.
Poslední důvod, legendární, se váže k legendě o svatém Martinovi. Když byl r. 371, zvolen biskupem v Tour ve Francii, schoval se prý v husím chlívku, protože se domníval, že není hoden tak vysokého úřadu. Husy jej však svým křikem prozradily, jsou totiž lepší hlídači než hlídací psi. Pro upomínku na tento jejich hanebný čin prý nařídil, aby byly husy zabíjeny vždy v den, kdy má svátek.
Úprava husího masa se v různých kuchyních světa liší, husa se peče plněná kaštany i játry, koření se pepřem a rozmarýnem, dusí se s jablky, pomeranči i s višněmi, avšak naše česká pečená husa je nám nejmilejší. Je to pochoutka přímo klasická, protože zachovává husímu masu jeho pravou lahodu a chuť. Je i naším tradičním jak posvícenským či hodovým, tak i božíhodovým jídlem.
www.czechspecials.cz/recepty/hlavni-jidla/drubez/pecena-hodova-husa
Ty mytologické sahají do dávných věků. Už za rozkvětu egyptské Staré říše, kolem roku 2500 př. n. l., byla husa hledanou pochoutkou. Opékali si ji na rožni nebo pekli ve žhavém popelu. Egypťané si husy vážili také pro její vlastnosti – mírumilovnost, odvahu, ostražitost a věrnost. Husí svazek totiž trvá po celý život, což může být i více jak čtyřicet let. Těmto svým ctnostem husa vděčí za to, že byla poprvé v historii vyňata v zemi pyramid ze statutu pouhých poživatin a dostala se jako zářný vzor povahových vlastností pod ochranu božstev. Od té doby byla husa zasvěcena bohyni Isis, ochránkyni života a mateřství. Jíst husy směli jedině faraónové a kněží.
Poslední důvod, legendární, se váže k legendě o svatém Martinovi. Když byl r. 371, zvolen biskupem v Tour ve Francii, schoval se prý v husím chlívku, protože se domníval, že není hoden tak vysokého úřadu. Husy jej však svým křikem prozradily, jsou totiž lepší hlídači než hlídací psi. Pro upomínku na tento jejich hanebný čin prý nařídil, aby byly husy zabíjeny vždy v den, kdy má svátek.
Úprava husího masa se v různých kuchyních světa liší, husa se peče plněná kaštany i játry, koření se pepřem a rozmarýnem, dusí se s jablky, pomeranči i s višněmi, avšak naše česká pečená husa je nám nejmilejší. Je to pochoutka přímo klasická, protože zachovává husímu masu jeho pravou lahodu a chuť. Je i naším tradičním jak posvícenským či hodovým, tak i božíhodovým jídlem.
www.czechspecials.cz/recepty/hlavni-jidla/drubez/pecena-hodova-husa