„Armáda bojuje podle toho, jak má plný žaludek“ to jsou slova Napoleona Bonaparte, který zemřel právě před 200 lety (5.5.1821), a je pravda, že udělal vše proto, aby jeho vojsko mělo kvalitní stravu.
Jeho zásluhou byly vlastně vymyšleny konzervy. V roce 1795 vypsal odměnu dvanáct tisíc franků pro toho, kdo vymyslí způsob, jak co nejdéle uchovat potraviny, protože zásobování jeho vojáků nezávadnými potravinami bylo tehdy velkým problémem. Odměnu si osobně u Napoleona vyzvedl pařížský kuchař a cukrář Nicolas Apper, který přišel s nejlepším nápadem, zavařovat jídlo do sklenic.
Na popud Napoleona se rozšířilo po Francii i pěstování brambor, i ty potřebovala jeho armáda do svého proviantu. Byly skladné, vydržely dlouhou cestu a hlavně byly syté. Napoleonovi také vděčíme za řepný cukr a rozvoj cukrovarů. Jak je to možné? Protože za napoleonských válek zakázal obchod se zbožím pocházejícím z Británie a jejích kolonií. Británie začala jako odvetné opatření pronásledovat francouzskou flotilu a bránit vjezdu francouzských lodí do přístavů. Britům se tak podařilo zastavit dovoz cukrové třtiny do země a Francie pocítila velký nedostatek cukru. Na příkaz Napoleona začal intenzivní výzkum a v roce 1812 splnil francouzský průmyslník Benjamin Delessert úkol a mohl Napoleonovi ukázat technologii výroby cukru z cukrové řepy. Napoleon jeho přínos ocenil vysokým státním vyznamenáním, udělil mu Řád čestné legie. Cukrová řepa se začala pěstovat ve velkém na ploše více než 100 tis. ha a Napoleon udělil zpracovatelům 500 licencí na výrobu cukru.
Napoleon, který sám jedl střídmě a ve spěchu, měl rád jednoduchá jídla, kuře po provensálsku, jehněčí kotletky, smažená vajíčka a těstoviny. Před bitvou často jedl na bojišti se svými vojáky. Císařský dvůr však jedl vybraně, na překrásném porcelánu, některé kousky, které se dochovaly, můžete vidět v muzeu Napoleona Bonaparta na Elbě. Napoleon zaměstnával ve své císařské kuchyni ty nejlepší šéfkuchaře, jakým byli Farcy, Lecomte a především nejlepší francouzský mistr paštikář Lebeau. V jeho kuchyni vařil i slavný Marie-Antoine Carême, jeden z nejslavnějších gastronomů 19. století, zakladatel tzv. haute cuisine. Svého posledního kuchaře, pana Chandeliera, který s ním byl i ve vyhnanství na Svaté Heleně, štědře odměnil ve své závěti.
Na popud Napoleona se rozšířilo po Francii i pěstování brambor, i ty potřebovala jeho armáda do svého proviantu. Byly skladné, vydržely dlouhou cestu a hlavně byly syté. Napoleonovi také vděčíme za řepný cukr a rozvoj cukrovarů. Jak je to možné? Protože za napoleonských válek zakázal obchod se zbožím pocházejícím z Británie a jejích kolonií. Británie začala jako odvetné opatření pronásledovat francouzskou flotilu a bránit vjezdu francouzských lodí do přístavů. Britům se tak podařilo zastavit dovoz cukrové třtiny do země a Francie pocítila velký nedostatek cukru. Na příkaz Napoleona začal intenzivní výzkum a v roce 1812 splnil francouzský průmyslník Benjamin Delessert úkol a mohl Napoleonovi ukázat technologii výroby cukru z cukrové řepy. Napoleon jeho přínos ocenil vysokým státním vyznamenáním, udělil mu Řád čestné legie. Cukrová řepa se začala pěstovat ve velkém na ploše více než 100 tis. ha a Napoleon udělil zpracovatelům 500 licencí na výrobu cukru.
Napoleon, který sám jedl střídmě a ve spěchu, měl rád jednoduchá jídla, kuře po provensálsku, jehněčí kotletky, smažená vajíčka a těstoviny. Před bitvou často jedl na bojišti se svými vojáky. Císařský dvůr však jedl vybraně, na překrásném porcelánu, některé kousky, které se dochovaly, můžete vidět v muzeu Napoleona Bonaparta na Elbě. Napoleon zaměstnával ve své císařské kuchyni ty nejlepší šéfkuchaře, jakým byli Farcy, Lecomte a především nejlepší francouzský mistr paštikář Lebeau. V jeho kuchyni vařil i slavný Marie-Antoine Carême, jeden z nejslavnějších gastronomů 19. století, zakladatel tzv. haute cuisine. Svého posledního kuchaře, pana Chandeliera, který s ním byl i ve vyhnanství na Svaté Heleně, štědře odměnil ve své závěti.