Chuť chleba máme určitě uloženou v našich genech, vždyť chléb je po tisíciletí jednou ze základních složek naší potravy. Chléb je také to, co nám kromě našeho piva většinou chybí na dovolené v zahraničí, a po čem se vždy stýskalo lidem v emigraci. Pro dobrý žitný nebo pšeničný bochník, který má po rozříznutí šedou barvu a jeho střídka by měla být vlhká a plná malých ok, se nejednou jezdí k dobrému pekaři i mnoho kilometrů.
Nejstarší chléb evropského kontinentu byl nalezen v nalezišti z doby kamenné, byl nekvašený a upečený z prosa, z ječmene, a také z pšenice. Zikmund Winter doložil, že do 15. století se u nás vyskytují v záznamech zprávy o 12 druzích chleba, mj. chléb žemlový, žitný, ječný, ale také chléb mazancový, nakyslý, prosný, jahelný, pohankový a oplatkový. Zdá se, že staří Čechová bez chleba vůbec ke stolu nezasedli. Pekaři byli také jedni z prvních, kteří se družili do bratrstev a cechů, v Čechách je znám cech pekařů již v roce 1290, a to v Opavě. Úplně první české „normy“ pro kvalitu potravin byly napsány právě pro chleba, každé město kontrolovalo kvalitu prodávaného chleba a pokud se děla nějaká nepravost tvrdě se trestala peněžními, ale také fyzickými tresty. Naši předci s chlebem hodně vařili, nevyhodila se ani kůrka. Chléb se používal na zahuštění polévek a kaší, dával se do polévek jako vložka, a také je dodnes základem dobré česnečky-oukropu. V horkém létě se namazaný chléb máslem a posypaný pažitkou může stát výborným obědem a prostá topinka s česnekem, či chleba s nějakou z vynikajících pomazánek, i báječnou večeří.